Můj milý zdravotníku...

Prohlídka

... Aspoň nemusím hrát běhací hry...

Dopoledne se hráli ještě pašeráci. Tuhle hru zbožňuju. I když mě kotník bolí, trvala jsem na tom, že budu hrát. Vzala jsem starý balíček od Bonparů a zastrčila do něj sáček s moukou, jinak známou jako Kokain2 (v té hře).

S kotníkem se chodilo blbě, ale žádný vedoucí mě nezastavil, protože si všimli mé pajdavé chůze. To bylo fajn. Moc fajn.
Tuhle hru jsme vyhráli. Konečně jsme něco vyhráli. Možná taky díky mě a mým Bonparům.

Na obědě to bylo jako splněný sen. Lidi mě před sebe pouštěli v řadě na jídlo a kluci se předháněli, kdo z nich mi donese pití. Řekla jsem jim, že jsou moc milí, ale já nejsem ochrnutá ani malomocná.
Po obědě jsem šla umývat skleničky s jedním klukem s našeho oddílu, Martinem. Je mu teprve 13, ale je jako šídlo. Umývání skleniček mi teď nevadí, uvědomila jsem si, že s kotníkem nikam nespěchám.
U skleniček jsme si povídali. Zjistila jsem, že trest dostal za to, že houpal s altánkem Made in China. Řekla jsem mu, že to mu za to rozhodně stálo. Jak jsme umyli skleničky, tak jsem si chtěla zajít na záchod. Jak jsem si odskočila, potkala jsem holky, které byly překvapené, že mě po obědě neviděly. Vysvětlila jsem, že jsem pomáhala Martinovi a holky mě pozvaly do stanu, že tam mají kluky. Ale Jirka tam s nima není. Řekla jsme tedy, že jdu.
,,Á náš simulant," vykřikl Samuel.
,,Co máš s nohou?" posmíval se Kuba.
,,Co máš s mozkem?" oplatila jsem mu to.
,,Co máš za problém, pískle?" pokračoval Samuel.
Vylezla jsem z jejich zadýchaného stanu za huronského smíchu kluků. To mi za to nestojí. Ale holky se mě ani nezastaly.

Vykašlala jsem se na to.

Snažila jsem se to všechno přetrpět až do večera, kdy jsem měla zajít za Michalem. Nesměle jsem zaťukala na jeho dveře.
Nic.
Tak jsem zaťukala znova.
,,Dále," ozvalo se.
Tak jsem vešla.
,,Rád tě vidím, posaď se," pokynul mi.
Tak jsem si sedla na židli v jeho mrňavém kamrlíku. Michal si pořád něco rovnal  na skříni.
,,Co noha?"
,,No, kotník mě stále bolí, ale lepší, díky."
,,Netlačí tě obinadlo?"
,,Nene, díky."
,,A jak se máš?" Tahle otázka mě zaskočila.
,,Ehm, ale jo, fajn."
,,Nechtěla bys mi pomoct rozdávat večerní a ostatní prášky? Teda, když teď máš více času?"
Přemýšlela jsem.
,,Tak jo." odpověděla jsem nakonec.
,,Bezva, tak přijď po večeři. Jo, a mimochodem, rád jsem tě viděl." řekl a usmál se na mě. Taky jsem se usmála. Trvalo to snad milion let, ta chvíle. A já jsem jí chtěla prodloužit. Jak jsem zaklapla dveře jeho pracovny, zašeptala jsem:,,Já tebe taky."
Odešla jsem a těšila jsem se, jak uběhne půl hodina, na večeři...

Slovo autorky:

Tak co, sympatizuje tady někdo s Dianou? Stalo se vám někdy něco podobného?

Vaše blue💙