Můj milý zdravotníku...

Odvahu!!!

Ráno: ,,Cože, 6. den... Už jen dva..."
Škoda... Holky jsou super. Nedokážu si představit, že po prázdninách půjdu na střední...

Už jsem si na ten kolotoč zvykla. Vždycky ráno po rozcvičce jdeme na snídani, následuje program po oddílech a hry. Úplně klidně hry v terénu, kde musíme pořád jen běhat a snažit se se schovat. To já vím o lepší zábavě. Například sledovat měnící se oblohu z koruny stromu zakrytá listy a větvemi.
Takže je jasné, že mě našli mezi posledními. A pak o odpoledním klidu místo kecání s klukama se snažím pokořit svůj rekord v počtu předmětů vzad bezprostředně za sebou (mimochodem, můj dosavadní rekord tvoří pět, pak se vždycky sesypu a zatočí se mi hlava). Díky tomu jsem se vlastně dostala do péče Julii, jedenáctileté modelce a barbie tábora, která se nabídla, že mi učeše vlasy. Protože jsem ji naučila most že stoje, nabídla mi kousek čokolády, a taková nabídka se neodmítá.

Ale další hra, kde musíme hledat papírky s písmeny a čísly (nepochopitelná šifra), mě položila. Jsem na ni naprosto nepoužitelná. Neumím hledat papírky, tak jsem v lese jednoduše šla pořád nahoru, až jsem došla k úplnému skladišti papírků. Cestou zpátky jsem se umazala od volně rostoucí maliny a poškrábala o jejich trny, ale bylo mi to jedno. Tu hru jsme vyhráli, a asi chápete, jakou mi nalezení tolika papírků zajistilo popularitu. Jenže já o ni nestála.
Stála jsem jen o jedno. Být s Michalem, a vlastně ani o to ne, protože mi bylo jasné, že ON o to nestojí.

Večer vedoucí hrozně protahovali  večerní nástup na večeři. A pak mi došlo proč. Na večeři byly ovocné knedlíky! Jaké štěstí pro ty, co je milujou, jaká smůla pro mě. Ale co. Svoje knedlíky jsem rozdala hladovým vlkům z našeho oddílu. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Hned jsem vyrazila do sprchy, protože mi bylo jasné, že se tam brzy udělá fronta jak něco. Naštěstí jsem byla sama, a tak jsem mohla doprad luxusní péči svým vlasům. Už to potřebovaly. Jak jsem si je dosušila, začal nástup, tak jsem musela jít z přátelského prostředí stanu holek do zimy ven.
Rozdávali dopisy. Poprvé za tábor nějaká pošta. Nejen dopisy, dokonce balíky se sladkostmi. Jak já jsem toužila jeden takový mít, zvláště když jsem neměla večeři.
Doslova jsem oněměla, když řekli mé jméno. Nečekala jsem, že by mi kdokoli psal.
Pak jsem si ho ve stanu osamotě přečetla. Byl od táty, který mi dodává odvahu, protože jak mě zná, tak jí moc nemám, ať jdu za svým a nebojím se konat, co chci. Jdi svou cestou, takhle to tam stálo. Slzy mi tekly radostí.
,,Milostný dopis od tvého crushe?" vykřikla Klára, jak mě uviděla zase bulet ve stanu, jak svírám vzácné psaní v ruce.
,,Drž hubu, nic nevíš!" vyjela jsem na ni.
Zrovna šly kolem mého stanu holky.
,,Vypadni, Kláro!" zařvala Terka.
,,Je to můj stan!"
,,To je fuk, padej!" přidala se Kik.
*Klára mlčky opustila stan*
,,Kámo, co se stalo?" vyzvídala Terka.
,,Psaní z domu?" zhodnotila Kiki.
,,Ale nic, jen...," vydala jsem že sebe, ,,někomu na mě záleží." snažila jsem se ovládnout.
Holky mě objaly a řekly, ať pak přijdu k nim, že budou u kluků.
,,Za patnáct minut. Něco si zařídím." odpověděla jsem.
,,Píšeš odpověď?" ptala se Terka.
Přikývla jsem.
Jak odešly, utřela jsem si mokrý obličej a vyšla ze stanu. Psaní domu, to určitě! Posbírala jsem zbytky odvahy, co ve mně zbyly a vyrazila jsem. Do budovy, samozřejmě.
Za Michalem, samozřejmě.

Zaklepala jsem na jeho dveře. Samy se otevřely. Michal ke mě stal zády, uklízel.
,,Co to bude?" zeptal se automaticky.
Nadechla jsem se.
,,Zlomené srdce," zašeptala jsem.
Prudce se na mě otočil. Očima se ptal, ty?
,,Dianko," zašeptal překvapeně.
Kývla jsem.
,,Pojď dál," vyzval mě.
Zavřela jsem za sebou dveře.

Stáli jsme tak blízko sebe. Čekala jsem.

,,Víš, přemýšlel jsem. Není to správný, ale... I já jsem jen člověk, a lidi chyby dělají. Tak ať si to ještě užijem."
,,Cítím to stejně," vyhrkla jsem pro případ, že by si to ještě rozmyslel.

Přitáhl si mě k sobě. Byla jsem nejšťastnější blecha pod sluncem.
Pak jsme se políbili. A byl to pravý polibek. Musela jsem stát na špičkách, ale to mi bylo buřt.
Jemně mě držel za pas, moje ruce spočívaly na jeho ramenou. Nedalo se to zastavit.

Ozvalo se ťukání na dveře. Michal nic. Odtáhla jsem se a podívala se mu do očí.
,,To nic, já tady nejsem."
To už začalo bušení.
,,Co říkáš na adrenalin? Vylezeme oknem."
Byla jsem z něj tak rozčarovaná, že jsem kývla.
Pod oknem jsme se naposled políbili a každý jsme odešli jiným směrem...

Slovo autorky:

Nemůžu tomu uvěřit, že tohle někdo čte!!!

Snad vás story baví...

Vaše blue💙