-The Last Ruler Of Water- ✔

18.kapitola

Probouzím se v nemocnici. Kolem krku a zápěstí mám obvazy. Nemohu si také nevšimnout pásů kolem rukou a pasu i na nohou, kvůli kterým se nemohu zvednout.

Myslí si, že jsem nebezpečná, ale nejsem. Chtěla jsem jen ochránit svého nejlepšího kamaráda. Místo toho jsem ho zabila. Při této myšlence se rozbrečím.

Po chvíli zoufalého plakání, přijde do pokoje Rose a ještě nějaký chlap. Ten muž je mi z nějakého důvodu nesympatický, ale nevím proč. Mám takový divný pocit, že už jsem ho někdy viděla.¨

"Daisy, je mi to tak líto..." řekne Rose. Hned po tom mě silně obejme. I kdybych jí ho mohla oplatit, tak to neudělám. Jsem na ní ještě svým způsobem naštvaná. Nenechala mě se s ním rozloučit.

"Já..." nedořeknu, protože se ještě více rozbrečím. Pak se ale nadechnu a dořeknu to. "Nechtěla jsem ho zabít. Myslela jsem si, že ho tím ochráním. Chtěli ho zabít, ale místo nich jsem ho zabila já..."

"Daisy, ale on není mrtvý," řekne smutně Rose.

"Cože?" vykulím na ní oči. "Chci ho vidět!" vyjeknu. Chci se zvednout, ale nedojde mi, že jsem připevněná k lůžku.

"To bohužel nejde," vloží se do toho muž.

"A to jako proč?!" zeptám se zoufale. Chci ho vidět, chci se ujistit, že je v pořádku, že na mě není naštvaný.

"Za prvé jste moc nebezpečná, abyste se s někým scházela a za druhé je George v kómatu," řekne jednoduše chlap.

"Moc nebezpečná? Já mu nechtěla ublížit!" vykřiknu naštvaně. Dělají tady ze mě nějakého vraha. I když je to pravda, ale to jsem musela. Buď by zabili George nebo mě. Možná, že i oba.

"Něco jste udělala, a my nevíme co, ale je to natolik nebezpečné, že vás nikam nemůžeme pustit, tedy do doby než se zotavíte. Pak vás budeme ještě pozorovat, a pokud nebudou žádné potíže, pak už vás pustíme do školy," řekne bez emocí chlap, který se mu příčí čím dál tím víc.

"Naštvala jsem se, chtěla jsem zachránit kamaráda, kterého právě zabíjeli. Nebýt mě, tak je mrtvý! Ano, je v kómatu, ale žije! To to nechápete?!" zakřičím. Jsem na ně tak naštvaná.

"Ano, chápeme, ale snažíme se zjistit, co se stalo. Nevíš, co jsi udělala?" zeptá se Rose. Vím, ale říct jim to nehodlám. Ne!

"Nevím..." řeknu na oko smutně.

"Lžeš," odfrkne si Rose. "Slyšela jsem, co jsi si myslela," Vrhnu na ní nemilý pohled. Tohle není fér!

"Vím, ale neřeknu vám to," řeknu jistě.

"Řekneš, nebo ti nemůže slíbit, že se ještě někdy s Georgem uvidíš " řekne ten mě nesympatický chlap.

"To nemůžete! Je to můj nejlepší kamarád, nemůžete mi ho jen tak vzít!" řvu na ně zoufale.

"Můžeme! A teď nám řekni, co se stalo!" vyjekne Rose. Měla jsem jí za opravdu velkou kamarádku. Mohla jsem jí věřit, ale po tomhle se mi tak rychle znechutila, že mám chuť jí poslat někam.

"Utvořila jsem kolem sebe takovou modrou auru, zvětšovala se a najednou praskla. Nevím, jak jsem to udělala!"

"Dobře, konečně jsme se dopracovali k nějakému výsledku," utrousí muž. Po chvilce jejich stání ale odejde. Rose se ke mě, ihned po zaklapnutí dveří, nakloní s myšlenkou obejmout mě. Já ji ale odvrátím pohled. Hned pochopí.

"Co se děje?" zeptá se smutně. Já jí tohle ale nesežeru, hraje si na hodnou paní, ale ve skutečnosti je to svině.

"Jdi pryč!" řeknu se slzami v očích, pak křečovitě zavřu oči, takže mi po tváři teče kapka slzy. Rose si smutně povzdechne, ale poslechne a odejde. Po zavření dveří otevřu oči.

Kouknu se na svoje ruce. Jsou stále přivázané k posteli. Zkouším se z nich vysmeknout, ale nejde to. Pak si ale představím George a jeho bezvládné tělo ležící, jak je připojený na dýchací přístroje, aby se neudusil. Při této odporně hnusné představě se mi podaří roztrhnout pásy. Pak si rukama rozepnu ostatní a zvednu se z postele. Mám na sobě jen modré nemocniční oblečení na spaní.

Otevřu dveře a rozhlédnu se po chodbě. Nikdo tam není tak se vydám hledat George. Musím ho vidět.

Jakmile najdu dveře s nápisem George Willson, rychle je otevřu a doběhnu k jeho posteli. Obejmu ho, i když vím, že mě nevnímá. Přiložím mu hlavu na hrudník a poslouchám jeho údery srdce. Je naživu.

"Omlouvám se..." zašeptám.