-The Last Ruler Of Water- ✔

23. kapitola

V noci mě probudil hlasitý zvuk na chodbě. Celá sebou škubnu, když po ráně zaslechnu křik. 

"Rose?" zašeptám. Rychle si na sebe vezmu oblečení, které jsem si připravila na zítra. 

Zhurta otevřu dveře a běžím za křikem. Když doběhnu za zatáčku, vydám ze sebe zoufalý výkřik.

"Rose!" zakřičím na ni, ale ta už se jen skácí k zemi s nožem v hrudníku. Nestihnu se k ní ani rozeběhnout a někdo mě silnou ránou udeří do hlavy a já už jen cítím pichlavou bolest v rameni, od toho jak silně jsem dopadla. 

----------------------------------------------------

Probouzím se v autě, ale nechávám oči zavřené. Z části kvůli tomu, kdyby si mě někdo všiml, a také kvůli silné bolesti hlavy, která mi nedovoluje oči otevřít. 

"Myslíš, že se ještě probudí?" zeptá se pro mě neznámí hlas. 

"Určitě ano, nemyslím si, že to byla tak silná rána, aby ji zabila.." řekne dívka, jejíž hlas znám až moc dobře. 

"A i kdyby ne, ničemu by to nevadilo. Měli bychom to alespoň hned z krku, ale takhle je to podle mě mnohem zajímavější," řekne znovu Angela. Najednou auto zastaví, a já, aniž bych si to uvědomila, rychle otevřu oči. Toho, ale hned po neskutečné bolesti v hlavě, lituji. 

Když zvonu otevřu oči, není to zase tak strašné. Pak někdo otevře dveře u místa kde sedím.

"Georgi?! Utíkej domů! Rychle!" zakřičím na něj, ačkoliv mě z toho bolí hlava.

"Daisy, ale já jsem doma tady..." řekne mi a pak mě vezme do náruče.

"Cože?!" vyjeknu. "Pusť mě!" 

"Všechno bylo naplánované, vysvětlím ti to jindy," usměje se na mě. Já mu ale jeho úsměv neoplácím, ne teď, když mě zradil. Tohle není možné...

Po chvíli chození v jeho náruči a mého brečení, se dostaneme do nějaké budovy, která páchne chemií a kouřem. 

George mě hodí na zem a já se praštím o zem. Bolestivě vykřiknu, ale schytám za to kopanec do břicha. 

"Mlč, ty děvko!" vyjekne na mě Angela. Přestávám tedy skučet, a místo toho se chytnu za hlavu. Dolezu až k nějaké zdi a opřu se o ní. 

Podívám se na George a snažím se v jeho očích najít alespoň náznak smutku, lítosti nebo čehokoliv jiného, kromě znechucení a výsměchu, který tam vidím. 

"Nevím, jestli ti to zatím nedošlo, ale mi tě zabijeme. Zabili jsme tu tvou kamarádku Rose, kterou jsem ovládala a ty si ji začala nenávidět. A zabili jsme dokonce i někoho, na kterém ti opravdu záleží, i když jsme vlastně nemuseli... Chtěli​ jsme prostě jen, abys trpěla, řekne s úsměvem na tváři Angela.

"Mami?!" vyjeknu zoufale, jakmile někdo do místnosti přivede bezvládné, chladné a bledé tělo mé matky. "Ne! Co jste to udělali?! Co... js-" 

"Mlč!" poručí mi Angela a vlepí mi facku. Hlasitě se rozbrečím, tak jako ještě nikdy. 

"A zabijeme ještě někoho, kterého v podstatě nenávidíš, ale nemáš k tomu sebemenší důvod. On za nic nemůže.." řekne a rozesměje se. "To já jsem ti ho znechutila, to já byla u všech vašich setkání, i když jsi mě zrovna neviděla. Přiveďte ho!" poručí někomu Angela.

Do místnosti přijdou dva chlápci, kteří ho podpírají. Položí ho vedle mě a zase odejdou. 

Má zavřené oči, ale stále dýchá. Je bledý, vychrtlí, na oku má monokl a z nosu mu teče krev. 

"Je mi to tak líto, Wille..." zašeptám mu do ucha a hned po tom se ještě více rozbrečím, ale držím Willa za ruku a to mě z nějakého důvodu uklidňuje...