-The Last Ruler Of Water- ✔

19. kapitola

Usnula jsem. Probouzím se v té samé poloze, jako jsem usnula. U George na hrudníku. Divím se, že ho ještě někdo nešel zkontrolovat.

Ale vím, že musím odejít. Bylo by to špatné, kdyby mě s ním načapali. Naposledy mu dám pusu na čelo a odejdu. Naštěstí si pamatuji cestu zpátky, takže se do svého pokoje dostanu hravě.

Lehnu si na postel, ale nevím, jak si mám uvázat zpátky pásy. Nic mě nenapadá, proto si je jen zapnu na nohou a pasu, jinak si ruce nechám volně. Řeknu, že mě moc škrtily, takže s tím nic neudělají. Nemají důkaz, že jsem byla pryč.

Pak usnu...

-----------------------O tři dny později----------------------

"Tak, myslím si, že jste zdravá. Můžete se vrátit do svého pokoje, ale do školy buď zítra nebo až za dva dny. Už se nezdíte být nebezpečná pro své okolí," řekne nějaký doktor, kterého neznám. 

Pustí mě z pásů a já se protáhnu. U George jsem nebyla. Nemohla jsem. Rose mě hlídala, měla podezření, že něco chystám. Není to snadné, když si musím kontrolovat myšlenky. 

Když jsem došla do mého pokoje, po boky Rose, se mi nahrnuly slzy do očí. Sedla jsem si na jeho postel a pohladila povlak. Kdyby tu jen byl...

Rose si všimla, že se s ní nehodlám bavit, tak odešla. Pak už jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Lehla jsem pod jeho peřinu a vdechla jeho vůni. Najednou jsem měla pocit bezpečí. Když tu není, cítím se zranitelná. Nejen kvůli Willovi, který si na mě bez George bude určitě dovolovat. 

Nevím, ale jestli se dozvěděli, co se stalo. Možná ano, tak by mě nechtěl naštvat. Ale podle mě by bylo lepší, kdyby to nevěděli. Od Willa by se to mohla dozvědět celá škola, a to já opravdu nechci. Už tak mám spoustu problému a tohle by to jen zhoršilo.

Po pár hodinách ležení v jeho posteli, se rozhodnu jít spát. Už je přeci jen pozdě a já nechci být další den ospalá. 

Vím, že je to asi neslušné, ale vezmu si Georgovo triko z jeho skříně s domněním, že se mi bude lépe spát. Tak jdu i Georgovo trikem spát do opět jeho postele.

Ráno se probouzím hodně pozdě. Je něco kolem jedenácté. Na jídlo nemám chuť, takže asi ani na oběd nepůjdu. Nechci tam navíc být před tolika zírajícími lidmi. 

Když je něco kolem půl dvanácté, rozhodnu se, že jsem ho dlouho neviděla. Převlékám se tedy do svého oblečení a to Georgovo složím, ale neuklidím to do jeho skříně, nýbrž do mé. Stejně si ho pak zase vezmu a hrabat ve skříni se mu znovu nechci. 

Snažím se najít cestu k němu, ale nějak se mi to nedaří. Hledám všude a snažím si zapamatovat kudy už jsem šla, abych pak našla cestu zpět. 

Když pak zrychleně zabočím do nějaké chodby, někoho tam potkám. Někoho, koho jsem teď opravdu potkat nechtěla.

"Kde máš toho svého bodyguarda?!" vyprskne Will znechuceně. 

Rychle se otočím a chci běžet nazpátek, ale Will je rychlejší a chytí mě za zápěstí, čímž mě shodí na zem.

Will se nade mnou skloní a procedí mezi zuby: "Malá děvko..." a pak mi vrazí. Z nosu se mi ihned rozteče krev. Automaticky se nakloním na stranu a chytím si bolavý nos. Will toho ihned využije obkročí mě nohama. 

"Nechápu jak můžeš být Voda..." koukne se na mě znechuceným pohledem. 

Pohled mi spočine na jeho rozkroku, Will to pochopí, ale je moc pomalý. Rychle ho kopnu, tam kam jsem chtěla a už jen z dálky sleduji jak se hroutí na zem s rukama přiloženými na rozkroku. Bolestivě kňučí, ale já už to nevnímám. Prostě běžím, bohužel nevím kam, ale třeba náhodou narazím na Georgův pokoj nebo na ten můj. 

Po chvíli jsem už přestala běžet, jen jsem šla. Po usilovném hledání si už myslím, že jsem to tu snad celé prohledala. Pak ale narazím na Georgovo pokoj. Dveře jsou pootevřené, a jdou z pokoje slyšet hlasy. jsou bohužel moc potichu, takže slyším jen šepot. 

Nemůžu tam jít... Ale když jsem u Georgova pokoje, můžu najít ten svůj starý a z něho se dostanu do svého. 

Hravě jsem se dostala do svého pokoje. Pro jistotu zamknu dveře, jen náhodou, kdyby přišel Will nebo Rose. Ani s jedním nemám chuť se znovu vybavovat. 

Chvíli jen tak ležím na posteli a zírám do stropu, když se ozve klepání se slovy: "Daisy?" hlas patří Rose.

"Běž pryč, nechci tě ani vidět..." řeknu potichu.

"Já vím, ale..." zastaví se.

"Ale co?" zeptám rozdrážděně. 

"Už se probudil..."