-The Last Ruler Of Water- ✔

21. kapitola

Po nějaké době pořád stojím u visícího papíru a koukám na něj. To nikdy nemůžu být jako ostatní?!

"Daisy, asi to bude jen nějaká chyba..." snaží s mi vysvětlit George, který je se svým darem spokojený, já bohužel nemám s čím být spokojená. 

"Se ti snadno řekne, když ty sám se můžeš způsobit bolest jen díky jedinému pohledu!" vyštěknu na něj. Ale toho potom lituji, protože jeho lítostný a bolestný pohled mluví za vše. Za nic nemůže, mám zlost a potřebuji si ji na někom vylít. Jediný, kdo se nabízí, je George. 

"Promiň..." dořeknu a hned se k němu přitisknu. Pohladí mě po vlasech.

Pak zaslechnu rozhovor mezi naším učitelem a panem Morrowem. Chci se ho zeptat, zda se nestala nějaká chyba, která by vše vysvětlovala. 

Doběhnu za nimi a rychle se zeptám: "Proč u mě není napsaná nějaká schopnost?!" 

Chvíli oba mlčí, a jen na sebe vrhají zoufalé pohledy. Chtějí, aby to řekl ten druhý, ale ani jednomu se do toho nechce. Vidím to na nich.

"Víš..." začne učitel, ale dokončí to za něj pan Morrow: "Žádnou nemáš." 

"Cože?!" vyjeknu podrážděně. Tohle není možné, oproti ostatním bude ve značné nevýhodě! Ani pomalu neumím ovládat živel a ještě zjistím, že nemám nic dalšího, co by mi mohlo jednou zachránit život. 

"Nic jsem ve tvé mysli nenašel. Myslím, že se prostě muselo stát něco, co nejde spravit, je mi to líto..."

Jemně zakroutím hlavou, na znamení, že o jeho lítost nestojím. Nepotřebuji jí, od nikoho. Proto tiše odejdu zpátky do pokoje, aniž bych si uvědomila, že mám jít na oběd. Momentálně nemám chuť na jídlo, ani náladu na to, abych se vybavovala s kýmkoli. Dokonce ani s Georgem. Vím, že nic neprovedl, ale já se prostě potřebuji z tohohle zkratu dostat. Sama...

-----------------------------------------

Stojím v řadě, stejně jako minule. Vedle George a nějaké jiné holky. Včera večer George pochopil mou situaci a nechal mě být na pokoji. Byl tam taky, ale nijak se mnou nekomunikoval, za což jsem mu byla vděčná. Nechtěla bych na něj být zase hnusná...

"Dnes si budete muset osvojit váš dar i schopnosti!" zařve učitel. "A z toho vyplývá, že dnes spolu budete bojovat!" 

Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. S tímto soubojem jsem velice nespokojená, protože určitě prohraji. George si všimne mé nervozity a snaží se mě uklidnit. 

"To je dobrý, porazíš soupeře díky Vodě. Nic se ti nestane..." vysvětluje mi George. 

"Dnes vám dvojice vybírám já vám!" Super... pomyslím si.

"Wendy a Bella. Will a Angela. Helen a Alex." postupně odříká všechny dvojice. Ale moje jméno tam ještě nevyznělo. "Daisy a George." řekne nakonec. Křečovitě zavřu oči.

"Daisy..." řekne potichu George. Obejme mě a jemně mi řekne: "Nechci ti ublížit, víš to, že jo?"

"Ano, ale co když se zase naštvu? Odneseš to zase ty..." řekne se slzami v očích. 

"Tak ať... Hlavně aby nebylo nic tobě." řekne a ještě víc silněji mě obejme, po chvíli mě pustí a naznačí rukou, abych si šla sednout. 

"Nechám vám chvíli na to, abyste se mohli rozcvičit a zjistit, zda vám jde ovládat dar!" Pro mě je ale tahle chvíle volna na nic. Proto sleduji George, jak si chce na někom zkusit dar. Pak jeho pohled skončí na Willovi. Ten se najednou začne v křeči svíjet na zemi. George toho po chvíli nechá.

"Tak mi to asi půjde..." řekne a já se nepatrně zasměji. 

"Tak jo, pět minut uběhlo. Seřaďte se!" zařve a začne volat nějakou dvojici. Já sedím a hledím před sebe. Nezajímají mě ostatní, chci jen, abych měla už všechno tohle za sebou. Všechno... 

"Will a Angela!" zařve tak hlasitě, že i já odtrhnu pohled od mých bot. 

"Tři... Dva... Jedna..." nechá malou pauzu a pak řekne konečně: "Teď!" 

Včera jsem se nekoukala na ostatní, proto nevím, jaký má dar Will. U Angely je to více než jasné. 

"Georgi, jaký má dar Will?" zeptám se šeptem. 

"Neviditelnost, ale myslím, že mu to moc nepůjde..." řekne a bradou poukáže na Willa, který je stále viditelný. 

Angela použije svůj dar k tomu, aby Willa položila na zem. Mezitím, co ho Angela drží při zemi, tak na něj pošle ohnivou kouli, která způsobí Willovu bezvědomost. Na chvíli je mi ho líto, ale tyhle myšlenky ihned odeženu. 

"Daisy a George!" pomalu se zvednu a jdu vedle George až k místu, kde se bojuje. Mám plán, aby to nijak neuškodilo Georgovi, až na mě George zaútočí, budu hrát, že jsem bolestí omdlela a bude to. 

"Postavte se od sebe zhruba 5 metrů a čekejte, než vám řeknu, je vám to jasný?!" zeptá se nás učitel. Oba dva s Georgem kývneme na souhlas. 

Chvíli jsme tam čekali, než nám učitel začal odpočítávat mojí smrt. 

"Tři, dva, jedna... Teď!" zakřičí. 

George zřejmě nechce použít svůj dar, aby mi neublížil, tak proti mě pošle ohnivou kouli. Té se snadno ubráním vodním štítem. 

"Tak už konečně použij ten svůj dar, ne?!" křikne na něj podrážděně učitel. 

"Nejde to..." řekne mu potichu a vyčerpaně George. Je unavený z celého tohohle souboje, protože na mě často posílal ohnivé koule, kterým jsem se ubránila. 

"Cože?!" zařve učitel. 

"Prostě to nejde! Nevím proč!" zakřičí na něj George. Nevím, co se tu děje...

"Nechte toho! Přestaňte bojovat a Angelo, ty pojď sem!" zakřičí nasupeně.

Odstraním tedy štít a sleduji, jak se Angela škodolibě usmívá, když si povídá s učitelem. 

Pak popojde ke mě a kouká na mě jako na vraha. Pak se jí na tváři objeví vyděšený výraz a rychle se obrátí na učitele. Ten jen zakroutí hlavou. 

Postupně se na mě vystřídali všichni, ale nic se nedělo. Nic...

"Myslím, že bych ti měl něco říct..." řekne potichu učitel a odvede mě na chodbu. 

"Tak co?" zeptá se se skříženýma rukama na prsou. 

"Máš dar," řekne užasle učitel. "máš dar bránit se ostatním darům. Jsi jako chodící štít!"