Mafia 2 /CZ/

Podezření

*o týden později*

Marinette's POV

,,Děkuji vám a dobrou noc," řekla jsem, a čekala než dozněl poslední potlesk a všichni se začali ztrácet z místnosti.  Na móle jsem zůstala už jen já a Adrien, který se ke mně snažil dostat. Udělal obří krok a ocitl se vedle mě.

,,Ty návrhy se ti vážně povedly," řekl tiše, ale příjemně.
,,Díky," usmála jsem se.

Ano, právě se skončila módní přehlídka mých návrhů, na nichž jsem dělala celý měsíc. Měla jsem na sobě šaty, co jsem dělala v ten den, co mi přišel ten divný dopis.
Žádný další mi už nepřišel. Naštěstí...

Adrien o něm neví. Nač taky.
Zbytečně by si s tím lámal hlavu. Znám ho moc dobře. Klidně by dal kolem nášho domu postavit plot s elektrickým proudem.

,,Půjdu se převlíct a pak můžeme jít," řekla jsem.
,,Ne, vypadáš krásně. Sluší ti," úsmál se a prohlédl si mě.
,,Tak dobře, ale stejně musím jít ještě poděkovat modelkám a Sidovi." Adrien si povzdechl. Nemá moc Sida rád.

Sid je můj krejčí. Já navrhuji a on půlku ušije. Druhou půlku dělám já.

,,No dobře. Ale hoď sebou," řekl a mrkl na mě. Políbila jsem ho na tvář a běžela do šaten.

Poděkovala jsem všem modelkám a pak šla do kostymérny, kde by měl být Sid. A nemýlila jsem se...

,,Ťuki ťuk," ozvala jsem se už z otevřených dveří, čímž jsem si upoutala jeho pozornost. Ohlédl se a když mě uviděl, úsmál se.
,,Marinette. Ahoj," řekl a s otevřenou náručí šel ke mě.
,,Ahoj," řekla jsem a objala ho taky.

,,Co tady děláš?" úsmál se a odtáhl se ode mě.
,,Přišla jsem ti poděkovat, žes mi pomohl s kolekcí. Bylo toho na mě moc. Hlavně teď," povzdechla jsem si, ale s úsměvem.
,,To věřím. A jak se máš? Nebo spíš, máte?" zeptal se a podíval se na mé malinko vypuklé bříško, které jsem si hned pohladila.
,,Ujde to. Zatím fajn," zasmála jsem se.
,,Vlastně, zapomněl jsem ti pogratulovat," usmál se a podával mi ruku, kterou jsem hned přijala. Přiblížil se tváří ke mně a políbil mě na čelo.

,,Ehm ehm..." ozvalo se ode dveří. Oba jsme se tam podívali a naskytl se nám pohled na Adriena, opírajícího o dveře a mračícího se na nás dva.
,,Půjdem?" zeptal se a nahodil milý, ale falešný úsměv. Přikývla jsem.
,,Tak se měj Side," zamával jsem mu.
,,Ty taky. Opatrujte se," řekl přísně, ale úsmál se.

Nasedli jsme do auta. Celou cestu bylo ticho, až jsem ho chvíli před domem nepřerušila.
,,Co to mělo být?" zeptala jsem se nechápavě. Chvíli byl z ticha, no pak ze sebe vydal podrážděně:
,,Nic."
,,Jo jasně, vždyť vidím," protočila jsem očima.
,,Jen mám podezření, že to dítě není moje," řekl z ničeho nic a stiskl volant víc, až mu zbělely klouby.

Vyvalila jsem na něj oči.
,,Co, prosím? A koho jiného by bylo?" zeptala jsem se udiveně.
On mě vážně podezřívá, že jsem ho podvedla?!
,,No, ja nevím. Třeba Sidovo?" zeptal se naštvaně. Celou dobu se mračil.
,,Cože?! Jak tě tohle, proboha, napadlo?" zeptala jsem se.
,,To co jsem viděl v šatně, mi bohato stačí," řekl a otočil volantem.
,,Jo?! A cos viděl?" zeptala jsem se a překřížila si ruce na hrudi.
,,Slyšel jsem váš rozhovor od 'Jak se máte' a viděl, jak se na tebe dívá. A ta pusa..." naštvaně pokroutil hlavou. Zamračila jsem se.

,,Takže z toho usuzuješ, že jsem tě podvedla, jo?!" naštvala jsem se.
,,No a ne?! Se mnou si dítě mít nemohla, tak sis našla někoho jiného!" zařval, až jsem se lekla.
,,No dovol. Za koho mě máš?! Za nějakou děvku?!"  to už jsem řvala taky.
,,To jsem neřekl."
,,Ale myslel sis to!" vykřikla jsem.
,,Jo myslel!" vykřikl taky a zaparkoval auto před domem.
,,A víš co?!" vykřikla jsem otázku.
,,Co?!"
,,Sid je gay!" zařvala jsem mu do tváře.

Vyvalil na mě oči a jeho črty tváře změkly.
,,Marinette, já-" nenechala jsem ho doříct a rychle vystoupila z auta. Nezapoměla jsem ani pořádně prásknout dveřmi.

Adrien hned vylezl z auta taky.
,,Marinette počkej!" zakřičel na mě a zamkl dveře na autě.
,,Marinette já-" přerušila jsem ho:
,,Mlč, prosím tě," zašeptala jsem zničeně, ale on to stejně slyšel. Z očí mi vypadlo několik slz a ústa opustil vzlyk.

Ocitla jsem se v něčí náruči. Neváhala jsem a i přes ten vztek a sklámání, co jsem teď cítila, jsem ho objala zpátky.

,,Mari, prosím. Mám teď toho v práci moc a jsem unavený. Ani nevím, co říkám. A dnes si nějací kluci z práce říkali, že to dítě možná ani se mnou nemáš. Nechtěl jsem tomu věřit, ale když jsem tě viděl, jak se na tebe Sid usmívá a líbá tě na čelo, nevím co mě to popadlo, ale měl jsem pocit, že je to pravda. Promiň. Nikdy bych tě z ničeho takového neobvinil, jen toho teď bylo na mě moc," povzdechl si a já přikývla.
,,Odpouštím ti, ale ne úplně," řekla jsem a pokusila se o úsměv. ,,Díky, Mari. Už se to nikdy nestane, slibuju. Protože ty jsi moje všechno," dlouze mě políbil.

Odtáhli jsme se od sebe a oboum nám na tváři pohrával úsměv.
,,A ty zase moje," usmála jsem se víc a oba jsem se vydali ke dveřím. Zatímco je Adrien odemikal, já vytáhla poštu ze schránky.

Vešli jsme dovnitř a já ji roztřídila. Na jedné obálce bylo mé jméno. Stejně, jako na té, co mi přišla minulý týden. Co mě však udivilo víc, bylo to, že tam byla jedna i s Adrienovým jménem.