Mafia 2 /CZ/

Vysněný konec

*o pár let později*

Marinette's POV

,,Rebecco, mohla bys, prosím tě, jít pro sestřičku do pokoje? Za chvíli už tu všichni budou," oznámila jsem jí a čekala na souhlas z její strany. Moje osmiletá dcera přikývla a šla nahoru do pokoje pro svou malou sestřičku, mladší o tři roky.

Je tak strašně směšné, jak doktoři tvrdili, že nikdy nebudu moct mít dítě a teď máme s Adrienem dvě krásné dcerky a chlapečka na cestě.

,,Uklidni se, zlato," zasmál se Adrien za mnou a zezadu mě objal, pokládaje své ruce na mé těhotenské bříško s osmiměsíčním chlapečkem. Musím uznat, že teď ho mám o dost větší, než když jsem čekala holky. Bude to určitě velký chlapák - po otci samozřejmě.

,,Ach, už aby byl venku," zasmál se když malý kopl a pohladil mě na něj. Zasmála jsem se taky.
,,Jo to by mohl. Je celkem těžkej."
,,Ale, ňo," zašišlal mi do ucha, na které mě následně políbil a odvedl mě ke gauči, na který mě donutil si sednout. Vlastně lehnout. On udělal to samé a lehl si vedle mě (koupili jsme si větší gauč, asi všichni víme proč ;-D), ruce obmotal okolo bříška, na které si položil hlavu a s úsměvem zavřel oči. Rukou jsem se mu začala hrabat ve vlasech a on spokojeně zabručel.

,,Už jsme tu!" křikla Rebecca, když vešla do místnosti, držíc Debbie za ruku. Ta když nás takhle viděla, rozzářily se jí oči.
,,Já chci taky!" křikla a rozběhla se k nám. Oba nás objala a stejně jako její tatínek si položila hlavu na mé bříško. ,,Ahoj Henry," pozdravila svého brášku s úsměvem.

,,A co já?" zeptala se hraně uraženě Rebecca a založila si ruce na hrudi. Mávla jsem rukou, ať jde k nám. Učinila tak a sedla si na zem vedle své sestry.

,,Ach, jste tak rozkošní," rozplývala se nad námi Alya vedle Nina a s Emily a malým Lucasem na rukou. Rty mi naznačila, že jim otevřela děvčata, tak jsem se jen usmála.

Rychle vytáhla foťák a takhle si nás vyfotila.
,,Pak vám ji pošlu," usmála se a následně nám ji ukázala.

,,A teď si na řadě ty, oslavenče." usmála se směrem k Debbie, která se ještě víc usmála.

O hodinu prišli i Jack se Samanthou a jejími dvěmi dětmi - Nelou a Paulem -, moji rodiče a pak i rodiče Adriena.

Dnešek jsem si vážně užila. Byla jsem obklopena lidmi, které mám ráda a svou rodinou, kterou nadevše miluji. Už nemůžu být víc šťastnější.

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě večer Adrien, když už všichni odešli a holky šli spát. Seděli jsme v obětí na gauči v obýváku a poslouchali to uklidňující ticho kolem.
,,Nad tím, jaké mám štěstí, že vás mám," usmála jsem se a jemně ho políbila.

Konec