Parodie

Stěhujeme se!

Název mluví za vše. Jednoduše už mě rozčilují příběhy, kde se někdo má přestěhovat, a dělá z toho konec světa, a pak najednou zjistí, jak hrozně se mu na novém místě líbí... No, myslím, že to znáte. 

Tentokrát nám příběh narušují samotné postavy, ale nehádají se mezi sebou, jak mají ve zvyku, ale rovnou s autorkou. 

Mimochodem, chtěla jsem se zeptat, jestli se vám více líbí ta forma parodií, kde do příběhu někdo vstupuje se svými poznámkami, nebo parodie bez toho. Ptám se, abych věděla, v čem raději pokračovat. Jestli se nepletu, mám teď dvě takové a tři takové, a nevím, co je lepší.

Jmenuju se Lilian Altonová a je mi patnáct. Mám ráda fialovou barvu, psy a zpívám ve sboru. Jednou bych chtěla být slavná zpěvačka, ale zatím musím chodit do školy. Když jsme u toho, studuju gympl a mám dobré známky. Ne samé jedničky, to mají jenom šprti, ale zase nepropadám. Prostě takový průměr.

Vstala jsem z postele a přešla do koupelny. Lekla jsem se toho strašidla, které se na mě dívalo ze zrcadla. Musím se zkulturnit. Oblíkla jsem si černý crop-top a džíny, učesala a vyžehlila si dlouhé blonďaté vlasy a nalíčila se. Nic zvláštního, jen řasenku, linky, stíny, pudr, tvářenku, rtěnku a korektor. Sešla jsem dolů na snídani. U stolu už sedělo mých pět sourozenců. Jo, jsme velká rodina a je to super.

„Ahoj lidi!" řekla jsem vesele.

„Ahojky, ospalče!" odpověděla mamka. „Máme pro tebe novinku!"

Namazala jsem si chleba a sedla si ke stolu. „Jakou?"

„Stěhujeme se!"

„Cože?! Ale já tady mám kamarády a nechci se stěhovat!"

Fakt musím používat tak otřepanou frázi?" zakňučela Lily.

Bez toho by to nebyla správná povídka o stěhování!" odvětila autorka.

„Už jsme ten dům koupili," ozval se taťka. „Přijď dneska ze školy hned domů, ať si stihneš sbalit. Zítra odjíždíme."

„Ale..."

„Je to hezký dům v takovém klidném městečku. Bude se ti tam líbit!" Bezva, takže to bude nějaký zapadákov. Dojedla jsem chleba, popadla aktovku a šla do školy. Na konci ulice na mě čekala Diana. Diana byla moje BFF, znaly jsme se už od školky. Měla jsem hodně kámošů, ale ona byla prostě nej.

„Ahoj," řekla jsem.

„Ahoj," řekla ona.

Nemůžu mít nějakou smysluplnější repliku?" Diana se na autorku podívala psíma očima.

„Ne, nemůžeš," dostalo se jí odpovědi. „Jsi postava z povrchní povídky. Jestli chceš říkat něco chytrého, pak jdi do jiného příběhu."

„Kdybych mohla, šla bych s radostí!"

„Mám příšernou zprávu!" řekla jsem a rozbrečela se.

„Jakou?" zeptala se a objala mě.

„My se stěhujeme!"

„Ne, to nemůžete! Kam!"

„To nevím! Ale je to nějaký zapadákov!"

„Co bez tebe budu dělat?" Rozbrečela se taky.

Diana povytáhla obočí. „Vážně? Ty už ses někdy rozbrečela, protože brečela tvoje kamarádka?"

„To sice ne, ale já jsem autorka, já si o tobě můžu psát, co chci. Musíme zdůraznit, jak hrozně je to smutné, že se stěhuje."

„Ale mně se to nelíbí!"