Parodie

Královna Vionu

Protentokrát se jdu navážet do příběhů z prostředí šlechtických rodin a do dohodnutých sňatků, protože mě už rozčiluje, jak nezvládnuté je to obvykle z hlediska emocí i reálií. Bavte se!

Jmenuji se Amelia Terezia III. Vionská a jsem princezna království Vion. Brzy budu královna, protože jsem nejstarší dcera mých rodičů. Moc se těším, protože mě to baví, lidé mě milují a nikdo samozřejmě nemá problém s tím, že jsem dívka.

Vstala jsem, oblékla si růžové široké šaty s volánky, květinami, nabíranými rukávy a taktéž růžových korzetem, nazula křišťálové střevíčky a na zlaté vlasy dlouhé až k pasu nasadila zlatou korunu zdobenou těmi nejdražšími brilianty. Nanesla jsem si řasenku, tužku na oči, pudr, rtěnku a korektor. Popadla jsem luk. To jsem zapomněla zmínit – já miluji lukostřelbu!

Elegantně jsem vyšla ze svého pokoje. Všichni mě s úsměvem zdravili a obdivovali mou nesmírnou krásu. Vyšla jsem do zahrad, kde už samozřejmě byly připravené terče, a začala střílet. Pokaždé jsem trefila střed. Celý zámek mi zatleskal, protože nikdo neměl nic lepšího na práci než pozorovat mé nepřekonatelné dovednosti.

Ptáte se, jak jsem to všechno mohla umět? Učil mě to odmalička můj otec, stejně jako jízdu na koni, šerm, boj se sekerou, lov a spoustu dalších věcí. Má matka mě zase naučila diplomatickému chování, tomu, jak se správně oblékat, jak šít, vařit a jak okouzlit každého muže.

Pro radost svých poddaných jsem vystřílela ještě dalších deset šípů, z nichž všechny dopadly přesně do černého. Chtěla jsem střílet dále, ale najednou ke mně přiběhl jeden ze sluhů. Hluboce se poklonil a řekl: „Vaše výsosti, váš otec si přeje vás vidět."

„Proč?" zeptala jsem se.

„Prý jde o nějakou věc ohledně vaší svatby."

„Hm, tak jo," odpověděla jsem vznešeně a vydala se do trůnního sálu. Již tam seděli oba mí rodiče. Táta měl šedivé vlasy i vousy, královské oblečení a hermelínový plášť a na hlavě stejnou korunu jako já, akorát větší. Máma měla zlaté vlasy, ale na rozdíl ode mě dlouhé jen po lopatky, modré šaty s krinolínou, modré střevíce a taktéž korunu.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?" zeptala jsem se svého otce.

„Ano, Amelie," odpověděl. „Budeš se vdávat."

„Kdy?"

„Zítra. Všechno už je zařízené."

„Tak jo." Najednou jsem si vzpomněla, že bych měla být proti. „Ne! Já si žádného nafoukaného prince nevezmu!"

„Je to Theodor Anthony II. Alijský," řekla matka. „Je hrozně bohatý a zaručí, že budeme bohatí i my!"

„To je mi jedno, já si ho nevezmu!" zakřičela jsem.

„Vezmeš a hotovo!" řekl otec. Naštvaně jsem běžela do svého pokoje. Proč bych se měla vdávat? Dokážu přece vládnout i sama! Někdo najednou zaklepal na dveře.

„Dále!" zavolala jsem. Do místnosti vešel nějaký kluk, kterého jsem neznala. Byl hrozně krásný. Byl oblečený do černé, měl hnědé krátké vlasy a nádherné modré oči. Měl vypracovanou postavu. Okamžitě jsem se do něj zamilovala.

„Ahoj, já jsem Theodor Anthony II. Alijský, ale můžeš mi říkat Theo," řekl a políbil mi dlaň. Zhnuseně jsem se na něj podívala. Já si ho nevezmu! Byl tak krásný, ale já jsem ho nesnášela.

„Amelia Terezia III. Vionská," představila jsem se také.

„Já vím. Jsi hrozně krásná a já tě miluju." Páni, to bylo opravdu romantické! Ale já jsem ho přece nesnášela!

„Nesnáším tě," řekla jsem mu.

„Tak já tebe taky nesnáším," odpověděl a odešel z mého pokoje.

Začala jsem, samozřejmě naprosto elegantně a důstojně, brečet. Proč mě jen nesnášel? Vždyť jsem krásná, chytrá, všechno umím, všechno znám, prostě jsem dokonalá! Jak mě rodiče mohli tak nutit si vzít někoho, kdo byl nafoukaný a pitomý, a navíc mě neměl rád! Život je tak nespravedlivý, těžký a já jsem taková chudinka!

Brečela jsem až do večera. Pak někdo znovu zaklepal na dveře. Bála jsem se, že to bude Theodor, ale byla to nějaká služka. Samozřejmě vůbec nepoznala, že jsem celý den plakala.

„Váš otec vám vzkazuje, ať se dostavíte na večeři," řekla. Přikývla jsem. Převlékla jsem se do černých minišatů a vyrazila. V jídelní místnosti jsem si všimla Theodora. Dobrá nálada mě hned přešla. Byla jsem strašně naštvaná. Ach, jak si jen dovolil mě nesnášet?

Hledala jsem volné místo. Bohužel byla jediná neobsazená židle vedle Theodora. Sedla jsem si na ni a probodla ho vražedným pohledem. Začali jsme jíst. Po večeři jsem šla zpátky do svého pokoje a zase brečela. Pak jsem usnula.

Když jsem se ráno probudila, na věšáku už visely bíle svatební šaty. Oblékla jsem si je, k nim bílé střevíce a vyšla na chodbu. Všichni mi přáli hodně štěstí do manželství a usmívali se na mě, protože samozřejmě byli naprosto nadšení z toho, že se vdávám. Já ale ne. Tolik jsem Theodora nesnášela, protože... protože jsem ho nesnášela!

Došla jsem až do trůnního sálu. Okamžitě se začala ozývat hudba a já jsem se vydala k oltáři. Viděla jsem Theodora. Jak jemu ten smoking slušel! Hned jsem si za tu myšlenku vynadala. Vždyť jsem ho nenáviděla!

Došla jsem až na konec. Oddávající řekl několik slov, které se mi nechce psát, a pak řekl, že se můžeme políbit. Naše rty se přibližovaly. Bože, ten byl tak sexy! Políbil mě a já jsem políbila jeho. V břiše mi létali motýlci a v hlavě vybuchovaly ohňostroje. Všichni nám tleskali. Pak nám nasadili na hlavy koruny a my jsme se stali králem a královnou. Nikdy jsem nebyla šťastnější! Pak jsem si ale vzpomněla, že nesnáším Theodora. Odstrčila jsem ho od sebe a vyběhla z místnosti. Běžel za mnou. Ach, to bylo tak romantické.

„Amelie, počkej!" zavolal na mě. Bylo to od něj tak milé, že jsem se zastavila.

„Ublížil jsi mi!" zafňukala jsem.

„Já se ti moc omlouvám," řekl.

„Odpouštím ti!" vykřikla jsem a vrhla se mu kolem krku. Já jsem ho tak milovala! Znovu mi dal pusu. Ach, to bylo nádherné!

„Miluji tě," řekla jsem.

„Já tebe taky!" odpověděl.

„Já tebe víc!" řekla jsem.

„Ne, já tebe," odpověděl.

„Půjdeme na bál?" zeptal se.

„Tak jo," souhlasila jsem.

„Sluší ti to," pochválil mě u dveří můj kamarád z dětství.

„Díky," odpověděla jsem.

„Co si to vůbec dovoluješ, balit mou ženu?!" zakřičel Theodor. On mě se zastal! To byl důkaz pravé lásky. Začali se prát. Theodor po chvíli samozřejmě vyhrál.

„Jdeme?" zeptal se mě.

„Tak jo," odpověděla jsem a chytila jeho ruku. Šli jsme do tanečního sálu.

Celý den jsem tančila jen s ním. Všichni jsme se smáli a radovali. Byl to ten nejkrásnější den a já jsem věděla, že naše láska s Theodorem potrvá navždy. A opravdu – žili jsme a vládli našemu království šťastně až do smrti, všichni nás měli rádi a nikdo se na nás nepokusil zaútočit, protože jsme měli nejsilnější armádu na světě! Bylo to jako v pohádce.