Sexting | C.H (CZ)

❥10

10

Calum's POV

Zakroutil jsem se v mojí židli a nechal jsem kluky, aby mluvili. Opřel jsem si bradu o ruce a netrpělivě jsem podupával. Je jejich práce mluvit a vyhledávat ty nejnovější drby-Já vím- Ale nenávidím reportéry. Nenávidím zprávy. Nesnáším tu nálehavost; Že by se nás třeba někdy zeptali jak se máme? Ne. Místo toho;

"Takže Calume, víš že se tě na to musím zeptat...Co se to děje s těma nahýma fotkama? Nejdřív tvoje potom nějaký holky. Stává se z tohohle snad nějaký zvyk, na který by jsme si měli zvyknout nebo...?" Díky bohu, že se zastavila a dál už nepokračovala.-Protože hned jak otevřela pusu, tak jsem se zděsil. Všichni kluci se na mě hned nenápadně podívali, protože věděli, že už toho mám dost.

Polkl jsem a povzdychl jsem si. "No ty jsi se mě na to vlastně nemusela zeptat, ty jsi si to sama vybrala. A i když to sakra není tvoje věc, tak Kaylen není jen tak nějaká holka nebo nějaký zvyk. Je to člověk jako ty nebo já. To by jsi možná věděla, kdyby jsi se mě přestala ptát na ty zkurvený nahý fotky a ptala se víc na to jaká je." Ty slova ze mě vyšly víc naštvanějc než jsem to plánoval. Rádio vypípalo moje úžasná slova, který jsem si vybral. Zhluboka jsem se nadechl a z trička jsem si sundal můj mikrofon. Odešel jsem pryč z té rádiové stanice.

Procházel jsem se tam a zpátky v jejich hale a povzdychl jsem si, že kluci za mnou neběželi. Je čas, abych se s tímhle vypořádal sám. Komenty a otázky zvládám...ale když je v tom zatáhlej někdo, kdo ani nemá nic společnýho s mojí kariérou, tak to už je pak problém. Měli by se mě ptát na naší muziku; ne nahý fotky.

Vážně- Cítím se jakobych byl občas uvězněný ve svojí vlastní mysli, a proto to musím dát všechno dohromady. 

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Vytáhl jsem si z kapsy mobil a v klidu jsem začal hledat Kaylino číslo v mých kontaktech. Palcem jsem klikl na to zelené tlačítko a kousl jsem se do rtu.

"Haló?.." Zněla míň nadšeně než obvykle, unaveně, možná i vyčerpaně. Trochu se mi ulevilo, protože nejsem jediný kdo se takhle cítí. 

"Ahoj." Bylo všechno co jsem ze sebe dokázal dostat. Otočil jsem se, abych se ujistil, že tam nikdo neni. Kaylen se trochu zasmála kvůli mojí odpovědi, ale pak si znovu povzdychla.

"Ty taky?"

"Jo.." Trochu jsem se zasmál a zamrkal jsem, aby mi nezačaly téct slzy. Stres. Stres. Stres. 

"Jak to tak vypadá tak už je normální se lidí ptát na jejich osobní život a zřejmě už ani nemám soukromí." 

Kaylen semnou potichu souhlasila a odpověděla;"Jak to tak vypadá, tak to že někdo někomu napíše na skřínku, že je děvka neni šikana. A podle pana ředitele to prý čekal a můžu si za to sama.." 

Pozvedl jsem obočí a kopl jsem do imaginárního kamenu. Díval jsem se do země a v ruce držel mobil. "Omlouvám se...Nikdy jsem nechtěl, aby jsi-" 

"Calume vůbec s tim nezačínej. Vím, že to tvoje chyba nebyla, vůbec jsem ti ty fotky neměla posílat.." Řekla a její hlas začal znít, že začne brečet. Protáhl jsem si krk a podíval jsem se na slunce. Nádherné ráno, ale mě přijde jako by byla temná noc.

"Víš, že jsem je nezveřejnil, že jo?" 

"-Samozřejmě, že to vím..Prostě- Kdo se k nim mohl dostat? Je to prostě nemožný. Alespoň, že jsi vyjel na tu děvku, patřilo jí to." Řekla Kaylen nadšeně. Usmál jsem se a kývl jsem.

"Takže hádám, že jsi poslouchala rádio?" 

"Dost na to, abych zjistila, že mám úžasnou osobnost a vlasy bohyně."

"Tu poslední část jsi přidala." Zasmál jsem se. 

Byl jsem rád, že jsem měl konečně nějakou normální konverzaci s někym jiným než s klukama. Jenom o věcech, který možná za pár let nic znamenat nebudou a o věcech, který něco určitě znamenat budou. To že jsem slyšel její hlas mi stačilo, aby jsem byl zpátky v dobrý náladě.

Po pár vteřinách mezi námi padlo příjemné ticho. Jenom jsme poslouchali jak dýcháme.

"Kdybych se vykašlal na všechny mý plány na dnešek, vykašlala by jsi se dneska na školu?" Dostal jsem nápad. Podíval jsem se rychle kolik je hodin. Už jí dávno škola začala, ale na hodině stejně nebyla, protože by mi jinak nezvedla mobil. 

"Vážně se na něco takovýho musíš ptát?" Zasmála se Kaylen. Když jsem slyšel jak se zasmála, tak jsem se musel usmát taky. 

Je mi jasný, že mě Adam zabije až zjistí, že jsem utekl, ale potřebuju den jenom sám pro sebe. Žádný paparazzi. Žádní fanoušci. Žádné představení. A hlavně: žádné interview.