Drogy, nebo život?

1.

Nová škola, lidi...moje největší slabina byla seznamování se. Nedokázala jsem ze sebe vydat smysluplná slova když se na mě kdokoliv díval.
Byla jsem vyděšená.
"Střední umělecká škola" vzdechla jsem při pohledu na sebe do zrcadla. Zničená, přesně tak jsem vypadala.
Přes hlavu jsem si přehodila kapucu a vyšla.
Nemyslela jsem na nic, poslouchala jsem zvuky motoru autobusu a života kolem mě. Nenáviděla jsem lidi, všechny ty skřeky a záchvaty smíchu. Připomínalo mi to jak moc je můj život špatný.
Konečně jsem tam dorazila, před tím než tam vkročím musím si vyčistit hlavu s tak jsem zašla za roh. Pozorovala jsem projíždějící auta. Lidi které nudí vlastní život, každodenní rutiny.
"Taky na ně občas koukám, stačí poslední kapka a polovina z nich si k hlavě přiloží hlaveň."
Nadskočila jsem, nejsem zvyklá že by na mě někdo mluvil, spíš se mi lidi vyhýbají.
Jen jsem hloupě přikývla.
"Kellin" podal mi ruku na níž bylo spoutu náramků.
"Diondra" usmála jsem se na něj.
Měl bílé vlasy, ledabyle trčící do stran.
Piercing v nose i ve rtech a byl celý potetovaný.
Jeho úsměv byl ten nejkrásnější který jsem kdy viděla.
Sáhl si do černé mikiny a vytáhl krabičku cigaret.
Otevřel jí a nabídl mi.
"Nikdy jsem nekouřila." Byla jsem v rozpacích, tak moc jsem to chtěla zkusit. Cítit se zase o něco dospěleji.
"Jednou stejně začneš." A krabičku si vracel zpátky do kapsy.
Koukala jsem do země a opakovala si jeho slova, měl pravdu. Jednou rozhodně začnu.

Seděla jsem v nejzadnější lavici a měla chuť utéct, všichni se koukali a otáčeli. To šeptání mě dohánělo k šílenství.
Po skončení jsem si zase nasadila kapucu a co nejrychleji vypadla ze školy. Lidi, lidi, lidi. Ta odporná stvoření bez svědomí a sebeúcty.
Byla jsem už skoro pryč když mě někdo chytil za rameno.
"Teď si tu cigaretu dáš viď?" Samozřejmě že to byl on.
"Prosím." Zaškemrala jsem.
Dal si cigaretu do pusy, zapálil jí, potáhl a podal mi jí.
Natáhla jsem a cítila jak se mi kouř žene do plic. Rozkašlala jsem se a Kellin se začal smát.
"Za chvíly si na ten hnus tvoje plíce zvyknou." Chtěl jsem se tě zeptat, nechtěla by si se mnou dnes do klubu? Mám narozeniny." Mile se usmál.
"Vždyť se vůbec neznáme."
"Máš v puse moje sliny. Jsme dál než si myslíš." To rozesmálo i mě.
"Dobře, tak v pět na nádraží?"
Přikývnul.

Tak moc jsem nenáviděla párty a večírky. Lidi a zábava, rozhodně nic pro mě. Přemýšlela jsem jestli to mám otočit a jít domu. Lehnout si do postele a zapomenou na svět.
Seděla jsem na lavičce a počítala vlaky.
Kolem mě šla rozesmátá partička blbečků a vymodelkovaných nán.
"Copak? Nejsou zákazníci?" Řekl jeden a všechny holky se jako na povel rozesmály.
Naučila jsem se podobné narážky ignorovat.
Ale to co říkali, každá urážka na mou osobu mě zevnitř ničila. Na pohled jsem byla chladná, avšav pod povrchem jsem vrpěla.
"Tak se uklidníme dámy a pánová." Byl to hlas Kellina.
Vzal mě za ruku a mlčky jsme odešli.
"Nesmíš si nechat srát na hlavu. Oni to vidí a dělají si z tebe terč."
Jako bych to neslyšela už stokrát.
"Kam vlastně jdeme?" Zeptala jsem se abych změnila téma.
"Kamkoliv."
Chytl mě za bok a přitáhl k sobě. Lekla jsem se, nikdy se mě nikdo takhle nedotkl. Nechala jsem ho, bylo mi to příjemné.
"Přemýšlela si někdy proč existujeme? Proč tady vlastně jsme? Navzájem se vraždíme, zabíjíme nevinné a ničíme všechno co nám stojí v cestě." 
Měl pravdu, ale odpovědět jsem nedokázala.
"Proč se na to ptáš?"
"Jen přemýšlím. Myslíš že se něco podobného honilo v hlavě Kurtu Cobainovy když si vystřelil mozek z hlavy?"
Pořád mluvil a mluvil. Zahlcoval mě otázkami, ale já neznala odpověď.
"V hlavě mám jen otcovu smrt, už čtyři roky."
Řekla jsem najednou.
Nebyl jako všichni ostatní, co se na mě podívají a s ublíženým obličejem řeknou "to mě mrzí." Nikdo z nich to však nemyslí vážně.
Už mě jejich lítost unavovala, nestála jsem o ní. Na druhou stranu jsem to ale potřebovala, chtěla aby si mě všimli.
"Jak?" Zeptal se.
"Byl alkoholik, závislí na práškách a drogám. Zemřel v nemocnici na zástavu srdce. Před tím jsem ho spoustu měsíců neviděla a teď už ho neuvidím nikdy."
Dlouho po tom co jsem to řekla jsme mlčeli. Začínala jsem se zase brodit ve svých depresivních myšlenkách, když v tom sundal ruku z mých zad.
"Jsme tu, prcku." Zvedl obočí.
Byla to velká osvícená budova, v níž tepal život.
Žaludek se mi sevřel při pomyšlení na to že tu budu muset strávit celou noc.

"Občanské průkazy." Řekl muž, pro kterého jsme byli takový odpad společnosti že jsme mu nestáli ani za pohled.
Kellin vytáhl dva OP, muž si je vzal do ruky. Zkontroloval a gestem nám ukázal ať vstoupíme.
Na nic jsem se neptala. Pozorovala jsem lidi kolem sebe. Opití, zdrogovaní, smutní a naštvaní.
Rozumněla jsem tomu co cítí. Tyhle pocity mě zžíraly každý den.

Seděla jsem u stolu, kolem mě běhali s tancovali lidi a já jsem si připadala tak sama. Kellin zmizel a já tam zůstala. Znovu jsem se propadala do stinné stránky své mysli. První den školy a stane se tohle všechno.
Nedokázala jsem uvěřit tomu že se to děje.
Za zády jsem cítila něčí dech. Klidný a vyrovnaný.
Stál tam, s očima otevřenýma dokořán a rozničkama jako špendlíkovýma hlavičkama.
"Sehnal jsem i něco pro tebe." Usmál se a podal mi pytlík s drogou.