Drogy, nebo život?

4. Kellinův příběh

Bylo mi pět když mě mí biologičtí rodiče odvezli do nápravného zařízení za městem.
Nápravné zařízení pro nezvladatelnou mládež.
Ten nápis si pamatuju jako by to bylo včera.
Rodiče neměli na to vychovávat mě, dětské domovy se platily a tak se rozhodli udělat ze mě spratka.
Viděl jsem tu obrovskou budovu a po celém těle mi naběhla husí kůže.
Otevřeli se dveře a dva muži v bílém mě chytili za obě ruce, nemohl jsem se hýbat a měl jsem strašný strach.
Do ruky mi píchli injekci a já usnul.

Probudil mě chlad, ležel jsem na mokré zemi. Kolem mě běhali krysy a celá místnost byla cítit močí.
Začal jsem plakat a naříkat. Křičel jsem dokud někdo nepřišel.
"Chlapeček nám zlobí." Usmála se na mě hrozivě vypadající žena.
"Ještě jednou zakřičíš a nechám ti sešít pusu. Měl sis to líp promyslet než si zabil tu dívku."
Nechápal jsem o čem to mluví, nikdy bych nikomu neublížil.
Žena odešla a tak to šlo dalších pět let.
Nahoře se dozvěděli o mém životě. Zjistili že nejsem vrah ani problematické dítě a tak mě nechali převést do dětského domova.
Pamatuju si tu chvíli když jsem po tolika letech znovu spatřil denní světlo.

Dětský domov byl pro mě jako hotel. Bylo mi tam dobře, byl jsem samotář. Seděl jsem opřený o stěnu domu a nechal na sebe dopadat paprsky slunce.
"Kellin?" Zavolal na mě vychovatel.
"Ano?"
"Máš návštěvu." Usmál se.
Budova byla jako bludiště. Chodil jsem z uličky do uličky a hledal místnost pro návštěvy.
Za stolem seděl mladý pár. Vypadali mile a šťastně. Pomalu jsem otevřel dveře.
"Ty musíš být Kellin. Já jsem Sophie a tohle je Jon." Její úsměv byl ale falešný, cítil jsem z ní zlo.
"Chtěli by jsme tě adoptovat." Chytla mě za ruku. Já ale ruku rychle odtrhl.
Brzy na to jsem se k nim měl nastěhovat.
Věděl jsem že to bude špatné. Cítil jsem to v kostech.

Nastoupil jsem do jejich auta a moje nová "matka" se loučila s vychovateli.
Jakmile jsme však opustili bránu dětského domova začali se oba nekontrolovatelně smát.
"Vždycky na to skočí kreténi." Pronesl muž.
Žena se otočila směrem ke mě a v očím měla oheň. Vyděl jsem v ní to zlo.
"Si ještě panic?" Zeptala se mě.
V té době jsem ale pořádně nevěděl co to znamená. Párkrát jsem něco takového zaslechl ve sprchách, ale nikdy jsem nezjišťoval význam slova.
Z mého pohledu bylo jasné že nevím na co se mě ptá.
Otočila se zpět. "Chlapeček je neviňátko." Zasmála se.
Byl jsem k smrti vyděšený.
Dětský bordel, tak bych to popsal. Chovali nás jako dobytek, bylo mi teprve deset s už jsem měl spát s muži.
Jako výplatu jsme dostávali studené polévky k večeři.
Bylo to ještě horší než nápravné zařízení.
Ve čtrnácti letech jsem se poprvé pokusil o sebevraždu. Dostal jsem polévku v plechové misce, tekutinu jsem vylil a plech roztrhl. Byl ostrý s já si s ním přeřezal žíly. Cítil jsem se svodobný po dlouhé době jsem něco cítil.
Bohužel mě ale našli dřív než jsem stačil vykrvácet.
"Ten malej fracek se pokusil zabít!" Řval muž.

Byl jsem týrán a znásilňován, abych si zapamatoval že se nemám pokoušet zabít. Po tom následovali mé pokusi o útěk. Vydařil se mi až 29. pokus. Byl jsem zase svodobný. Cítil jsem jak mi vítr čechrá vlasy, běžel jsem jako smyslu zbavený a užívat si každý krok na svobodě.
Pobýval jsem na různých skládkách a pod mostama. Nikde jsem nezůstal dlouho, ale nevadilo mi to. Pocit nezávislosti jsem si užíval plnými doušky.
Ležel jsem zrovna na staré skládce když ke mě přistoupil muž.
Měl zgelované vlasy dozadu a brýle.
"Sleduju tě už delší dobu, měl bych pro tebe nabídku."
"O co jde zajímal jsem se."
"Zařídím ti bydlení a školu. Každý den teplé jídlo." Usmál se.
"A háček je v čem?"
Bylo vidět že vyslovit to mu bylo nepříjemné. Sundal si brýle a čistil jejich sklíčka o bílé tričko.
"Budeš se mnou spát." Vymáčknul se.
Se spaním s muži už jsem měl zkušenosti a tak jsem kývnul. Život na ulici byl v pořádku ale teplé jídlo a škola tu není.

Roky ubýhaly a mě už bylo sedmnáct let.
Školu jsem si vybral uměleckou.
Můj "milenec" mi platil všechno co jsem chtěl a já toho náležitě využíval.
Tetovaní, koncerty a drogy.
Jenže jsem se začínal cítit moc vázaný, a tak jsem se rozhodl Nataliho opustit.
Našel jsem si bydlení ve feťáckým doupěti v centru města s dalšími pěti kluky.

Cestou do školy jsem zahlédl dívku. Tričko Iron maiden, černá mikina a nasazená kapuca. Nedalo mi to a musel jsem k ní jít.
"Taky na ně občas koukám." Řekl jsem a v zápětí toho litoval. Zřejmě se mě lekla protože nadskočila.
Byla tak nádherná, zelené oči plné bolesti a smutku.
Stačil jeden pohled a já věděl že musí být moje.

Doufám že se vám příběh líbí, jsem vděčná za každý like a komentář❤️ děkuju vám💕