Měsíční škola - Na Útěku

Tajný Domov

"Elen kde máme prosím ty konzervy s masem?!" Zařvala na mě jejím obvyklým pištivým hlasem má kamarádka Irma.
"Dívala si se do šuplíků v kuchyňce?" S jídlem jsme na tom nebyli zrovna dobře. Bylo nás hodně a naši psy potřebují také jíst. Jídlo jsme si sháněli v noci, kdy jsme se vkradli do nějakých obchodů s potravinami. Ale nemohli jsme tam být dlouho. Nicovy hlídky a vojáci byli všude. Už si jistě všiml, že jsme uprchli. Takže nás teď všude hledá.
"Tam už je jen staré pečivo." Oznámila mi Irma. Jen jsem si nahlas povzdechla a začala přemýšlet.
"Vezmi si něco ze špajzu pro nejhorší případy. Večer pro něco skočím." V naší kuchyňce jsme měli skřínku, kde jsme měli zásoby potravin, kdyby jsme náhodou nemohli ven a něco ukrást. Peněz jsme noc neměli a i kdyby ano, naše obličeje jsou všude vyvěšené. Na stromech, bilboardech, nástěnkách, obchodech... Všichni jsme označeni za velice nebezpečné vlkodlaky. Každý kdo nás najde nebo potká má nařízeno nás na místě zabít.
Šla jsem do svého pokoje připravit si věci na večer. Do batohu jsem naházela klíče, baterku a telefon. Zbytek místa bude zabírat jídlo. Na batoh jsem pak položila jen můj oblíbený luk se šípy, které mi zbyly. Když bylo vše připravené, rozhodla jsem se, navštívit Johna. Měl za naší lékárnou menší pamětní kámen. Ale to nebyl ten důvod proč sem tam šla. Pokaždé když přijdu, na kámen se posadí černý havran. Johnův havran. Ten, do kterého se měl během rituálu proměnit. Je pravda, že jsem tenkrát do toho rituálu dala všechnu svou sílu a lásku. Ale nečekala jsem, že se to povede až tak dobře. Ten havran na mě zíral. Pokaždé. Tak klidně a při tom tak zvědavě. Jako by mi chtěl něco říct. Občas sem s ním i mluvila. Svěřovala se mu se všelijakými tajemstvími. Stěžovala si na problémy a na překážky. Plakala a naříkala...
Pokaždé jsem si připadala, že mi rozumí a opravdu naslouchá. Nejspíš, si teď myslíte že jsem blázen, povídat si s havranem... Ale on byl zvláštní. Jeho oči jako by byly člověčí.
Došla jsem ke kameni a on za chvilku přiletěl a sedl si na jeho obvyklé místo.
"Jsi zase tady?" Usmála jsem se na něj a na zem mu nadrolila kousky starého chleba. Měl to rád.
"Dneska musím zase krást. Štve mě to. Pokaždé mám strach." Povzdychla jsem si.
Pořád se na mě díval. Za celou dobu, co jsem tam byla, neuhnul pohledem.
"Asi vypadám jako blázen. Sedim tu na kameni a povídán si s havranem. Proč tu se mnou vůbec jsi? Co na mě vidíš? A proč se mě nebojíš?" Samozřejmě, že odpovědi se mi nedostali.
Po zbytek času už jsem tam jen seděla a mlčela.

"Elen?" Probudil mě z mých myšlenek jeho hlas. Rychle jsem sebou cukla a otočila se směrem, kde stál.
"Co potřebuješ Frede?" Za tu dobu, co jsme utekli, jsem se s Fredem až moc sblížila.
"Už je čas... Půjdu s tebou. Nechci, aby se ti něco stalo."
"Děláš jako by se mi tady ještě něco stalo..." Fred se jen uchechtl a nabídl mi ruku, kterou jsem přijala a s jeho pomocí se zvedla na nohy. Jenže jsem po chvíli ztratila rovnováhu a zamotala se mi hlava, což způsobilo to, že jsem začala padat Fredovi přímo do náruče.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě, když mě chytil.
"Jo jsem v pohodě. Jenom se mi trochu zamotala palice."
"To se nedivím, když tu celej den sedíš a koukáš do blba."
"Jsem tu ráda aspoň tu mám klid... No nic. Zajdu si pro věci hned jsem tady ano?" Řekla jsem, když jsem si byla jistá, že už se můžu postavit na nohy.
Když jsem dorazila do svého pokoje, stála tam Agnes a provokativně se šklebila.
"Co tady děláš?" Zeptala jsem se jí, ale ona na mou otázku nereagovala.
"No že se nestydíš Elen. Takhle venku cukříkovat s tvým bývalím učitelem. Ještě když vás mají všichni na očích. Ale musím uznat, že s těma jeho tesákama je strašně sexy." To se dalo od Agnes čekat...
"Nic špatnýho jsme nedělali." Řekla jsem jí rázně a vzala si všechny své potřebné věci do ruky.
"Ale však já ti to nemám za zlé. Vždyť není ani o moc starší než my. Ale už si ho viděla někdy ve sprše? Zajímalo by mě, jak asi vypadá pod tím vším oblečení."
"Agnes já na takový věci teď vážně nemám čas. Docela pospíchám. Nezlob se na mě ale už musím tak ahoj!" Řekla jsem v rychlosti, když jsem si přidělala můj lovecký nůž k opasku a rychle vyběhla schody dolů. Ale stejně mi neunikly její poslední slova: "Nezapomeňte na kondomy! Nechceme tu mít žádný vlčata!"

Na parkovišti už čekal Fred.
"Promiň že jsem se tak zdržela Agnes si chtěla povídat." Omluvila jsem se mu a on se uchechtl.
"Příště jí připomeň že máš okno kousek pod parkovištěm." To mi ještě scházelo. Aby to Fred všechno slyšel. Jen jsem zrudla a rychle nasedla do auta na místo spolujezdce. Když  jsem jela jen já s Fredem měli jsme obrovskou výhodu, protože Fred mě naučil, jak se přeměnit v myš. Takže kdyby se tam náhodou někdo ukázal, můžeme rychle zmizet, aniž by si nás někdo všiml. Ale ještě jsme to nikdy nepoužili. Museli by jsme na místě nechat všechny naše věci, které by jsme u sebe měli.
Cesta byla celkem dlouhá a já myslela na ostatní, co dělají. Každou minutu, co jsem byla pryč jsem se o ně bála. I přes to, že jsem věděla, že jsou silní.
Nejspíš jsou teď všichni v naší společenské místnosti a povídají si strašidelné historky o léčebně. Chudák Jack. Agnes ho vždycky vystraší k smrti. Lily s Irmou zas budou experimentovat v kuchyni. Jen doufám, že to nebude taková spoušť jako naposled. Zbytek už bude nejspíš spát nebo se modlit k měsíci. Dnes jde krásně vidět. Za týden už je tu úplněk to zas bude rachotu...
"Jsme tu." Fredovo hlas mě probudil z mých myšlenek. Opět na mě přišel ten strach a nejistota. Fred to nejspíš poznal, protože mě chytl za ruku a šeptal konejšivá slova. Jen jsem zhluboka vydechla a společně s Fredem jsme oba dva vystoupili z auta.

A je to tadyy! Druhý díl Měsíční školy je tu! ^^ chci poděkovat za vaší podporu u prvního dílu a doufám, že se vám tento díl bude líbit stejně :33 Toto je kratší díl na úvod. Chtěla jsem jen, aby jste věděli jak ostatní teď přežívají v jejich úkrytu a jak tam žijí. Budu ráda za vaše názory a za každý dobrý nápad :)
Myslíte si že se Fredovi a Elen povede krádež jídla? Nebo je někdo chytí při činu?