Měsíční škola - Na Útěku

Povědomý Tvor

Probudila jsem se uprostřed jakési tmavé místnosti. Jediným zdrojem světla a zároveň i tepla, byl rozdělaný oheň v jakémsi kamenném "krbu" z kamení. Pomalu jsem otevřela oči. Bolest mě uhodila z ničeho nic jako kdyby do vás praštil někdo kladivem. Moje hlava jakoby se pomalu a bolestivě rozpadala na sto malinkých kousků. Snažila jsem se zjistit, kde to vlastně jsem ale byla jsem tak oslabená, že můj čich skoro vůbec na nic nereagoval. Jen jsem sem tak ucítila vůni hořícího dřeva a lesních plodů. 

Ležela jsem na jakési hromádce, která se skládala z něčeho měkkého. Odhadla jsem, že to bude nejspíše nějaký mech. Na sobě jsem měla přehozenou slabou deku, jejíž barva mi připomínala čerstvě rozkvetlé listy stromu. Pod dekou jsem na sobě neměla nic. Byla jsem zcela nahá a pod sebou jsem měla rozloženou ještě jednu deku, tentokrát krémové barvy. Pravou ruku jsem měla obvázanou nažloutlými obvazy stejně, jako má žebra a hlavu. Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo. Jediné, co jsem si pamatovala, byla nějaká mužská postava. V tu dobu mi někoho šíleně připomínala, ale nemohla jsem přijít na to, koho. Ani jsem vlastně nevěděla, kde to jsem. 

Nacházela jsem se v malinké místnůstce, která se skládala z pár harampádí a zahozených věcí. Na druhé straně pokoje už pomalu uhasínal oheň. Všechno zde bylo ze dřeva: Stěny, strop, dokonce i nábytek který vypadal jako odněkud z pravěku. Byla tu neskutečná tma a hrozně nepříjemný vzduch. Trochu to přinášelo dojem, jako by jsem se nacházela pod zemí. 

Pokoušela jsem si alespoň sednout, ale bolest mě opět přinutila lehnout si. V ten samý okamžik někdo vešel dovnitř a nemohla uvěřit svým očím. Byl to mladík, nejspíše ne o moc starší než já. Jeho ruce a nohy byly celé pokryté malými černými pírky, které se ve světle umírajících plamenů ještě trochu leskly. Na zádech měl dvě obrovská, černá křídla která sahala až na zem. Když se mi podíval do tváře, přejel mi mráz po zádech. Jeho oči byly černé. Žádné bělmo, žádná modrá, či hněda duhovka. Celé byly jen černé a když vešel do rohu místnosti, kam světlo už nedosáhlo, jeho oči svítili červeně. Oči se mu dokonale ztrácely v dalších namodralých pírkách, které měl na čele a okolo očí. Nos, bradu, ústa, krk a tělo vypadalo docela lidsky. 

Já ho znám. Pomyslela jsem si, ale vůbec jsem nemohla přijít na to, odkud. Vzal do ruky nějaké dřevo a hodil jej do krbu. Plameny chtivě olizovaly novou oběť a pomalu začaly opět vyrůstat. Znovu se na mě otočil a pomalu a nejistě se ke mě přibližoval, jako by se bál, že ho každou chvíli napadnu. Když však zjistil, že jsem naprosto bezmocná, trochu sebevědoměji vykročil vpřed. 
"Jsi v pořádku?" Další šok. Ten hlas. Ten hlas nebyl normální. Rozhodně nebyl lidský. Sotva jsem mu rozuměla. Bylo to něco mezi skřehotáním a syčením. Byl velice hluboký. 
"Já...Já nevím." Přiznala jsem. Strach a vyčerpání způsobilo to, že můj hlas zněl docela podobně, jako ten jeho.  Byla jsem moc v šoku a vůbec jsem netušila, co se to se mnou děje. Ten zvláštní mladík se nade mě naklonil, jak to dělávají starostlivé babičky, které se starají o svá vnoučata, a položil mi jeho ruku, na které se nacházelo místo nehtů pět obrovských, ostrých drápů,  na čelo. Ihned mě do nosu praštila vůně lesního ovoce.  Byl to velice zvláštní a zároveň příjemný pocit. Jeho dlaně byly stejně černé, jako jeho zvláštní oči, ale neměl na nich žádné peří. A přesto byly tak hebké. Na okamžik se mi podíval do očí. Bylo děsivé, když jsem v nich nemohla nic vyčíst. Nic jsem v nich neviděla. Žádnou emoci či jen nějakou reakci. Byli naprosto prázdné. Tiše něco zaskřehotal jeho hlubokým hlasem, ale tentokrát jsem už neměla sebemenší šanci rozeznat, co to znamená. 

Chvíli jsem si ho ještě prohlížela a pak se ho zeptala: "Řekneš mi prosím, co se stalo? A kde to vůbec jsem? A co jsi zač?" Otázky se ze mě najednou sypaly jako před nějakou dobou déšť z oblohy. On se jen tiše nadechl, zadíval se kamsi do neznáma a hlubokým, chraplavým hlasem začal vyprávět.

Joujoujoooouu další část je tuu lidičky! Jelikož jsem vám slíbila, že vám to vynahradím, máte to tu ještě dnes! Ale!! Na oplátku mi musíte zodpovědět, a hlavě se domluvit na jedné. Někteří z vás si už všimli, že moje kapitoly jsou trochu kratší, než dříve. Je to z toho důvodu, že když píšu dlouhé kapitoly tak je mám docela dlouhou dobu rozepsané a docela to trvá než to dopíšu takžee! Chcete delší kapitoly, ale aby vycházely méně často, nebo kratší kapitoly, ale budou vycházet častěji? Dříve jsem psala na jednu kapitolu okolo +- 2000 slov. Teď se to pohybuje spíše od 600 do 1000 slov... Takže bych byla moc ráda za vaše názory a návrhy! ^^ Mějte se krásně, užijte si zbytek dne a žádné lumpárny já všechno vidím!!! 

Vaše Sůša