Měsíční škola - Na Útěku

Setkání

"Tak co?" Vyprskla jsem s trochou nadějí v hlase, když se vrátil Fred. Jen smutně zakroutil hlavou a v jeho očích bylo znát zklamání a smutek. 
"Nikdo... Nico vlkodlaky co se nepřidali k němu buď uvěznil, nebo je zabil. Jestli tu někde nějací jsou, musí být sakra dobře schovaní nebo sakra daleko..." Tiše jsem si povzdychla a hlavu si schovala do dlaní. "Čekala jsem, že to bude jednodušší..." Potichu jsem vzlykla. 
"Hele... My někoho najdeme jasný? Nepodceňuj mě! Zvládneme to a nakonec budeme mít tolik vlkodlaků, že nám to nějakej Nico bude ještě závidět!" Řekl povzbudivě Fred, ale v jeho hlase byla znát malá nejistota. Pomalu si ke mě přisedl a odložil mi ruce z tváří. Zoufale jsem na něj pohlédla, ale on se usmál. "Nezklamu tě." Zašeptal, chytl mě za bradu a palcem ruky mi přejel po tváři, takže se mu podařilo setřít slzu která se chtěla dokutálet kamsi do neznáma. 
"Půjdu se projít." Řekla jsem tiše, zvedla se a pomalu odešla.Neměla jsem na nic náladu. Nikoho jsem teď nechtěla vidět. Potřebovala jsem být sama. 

 Vydala jsem se kamsi po lesní cestě. Moc jsem ven nechodila, takže jsem to tu skoro vůbec neznala. Bylo mi jedno kam jdu. Musela jsem si vyčistit hlavu, která byla plná negativních myšlenek. Za nedlouho se ke mě přidal můj přítel v ptačí podobě. 

"Ahoj." Špitla jsem. Poletoval mi kousek nad hlavou a dával si pozor na to, kam jdu. "Myslím, že jsem udělala pěknou hloupost.." Bylo mi v té chvíli jedno, že jsem vypadala jako blázen, který mluví se zdviženou hlavou na ptáka. Potřebovala jsem se někomu svěřit. "Myslí, že jsem si tentokrát vzala moc velké sousto. Asi jsem je neměla takhle povzbuzovat a dávat jim naději... Hodně jich umře jestli to budeme chtít udělat." Povzdychla jsem si. "Vůbec nevím, co mám dělat." Po tváři se mi opět koulely další slzy. "Kéž by tu byli moji učitelé. Chci je vidět. Oba dva. Ihned se mi vybavila vzpomínka na dva šamany. Byli sice trochu praštění a zvláštní ale já je měla moc ráda. Vzhlédla jsem k modré obloze, která začala pomalu mizet za obrovskými černými mraky. Černý pták kamsi odletěl. Jen jsem si povzdychla a užívala si cestu a vůni lesa. Najednou nade mnou prolétlo cosi černého a kousek od mých nohou na zem přistála jakási fialová rostlina. Opět jsem vzhlédla k obloze ale nikdo tam už nebyl. Přistoupila jsem blíže a rostlinu zvedla ze země. Byla to Levandule. Jak já je milovala. Matka vždycky říkala, že nesnesitelně voní a zakazovala mi kupovat kosmetiku s vůní levandule. Ale já je z nějakého zvláštního důvodu milovala. Stiskla jsem jí v ruce a opatrně nasála její vůni. "Děkuji." Zašeptala jsem tiše k obloze.

 Najednou z ničeho nic po nebi začaly přelétávat blesky a z oblohy se valily obrovské kapky deště. Ihned jsem se rozhodla, že se vrátím. Jenže hned jak jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že jsem se ztratila. "Sakra." Sykla jsem vztekle a snažila si vzpomenou. Vítr silně foukal a strhával ze stromů jehličí, které mi začalo padat do obličeje. Po chvíli už nebylo vidět ani na krok. "Do háje!" Zanadávala jsem opět. Snažila jsem se použít svůj čich ale byla jsem už moc daleko a déšť všechno smyl.

Zaslechla jsem hlasité krákorání, následované neuvěřitelně hlasitým zahřměním a silným zábleskem. Blesk udeřil do stromu nade mnou. Strom byl velice mohutný, takže to jakžtakž ustál, ale jedna z jeho větví se zlomila a padala přímo na mě. Poslední, na co jsem se zmohla byl zoufalý a vystrašený výkřik, po kterém následovala nesnesitelná bolest. A těsně před tím, než se objevila nekonečná temnota, zahlédla jsem v dešti mužskou postavu, pokrytou černým peřím. I když jsem netušila, jak by to mohlo být možné, ihned jsem poznala, kdo ten muž je. 

To čumíte že ještě žiju co! :D Nejspíše mě opět zase něco osvítilo a rozhodla jsem se konečně pokračovat! :D A chci vám to sakra vynahradit, takže se tešte na další díl!! 

Vaše Sůša.