Měsíční škola - Na Útěku

Nepovedená krádež

"Připravena?" zeptal se Fred před tím, než jsme vyrazili. Asi si teď představujete tu filmovou scénu, jak lupiči sedí v autě, připravují si zbraně a na hlavy nanášejí kukly. Vlastně to bylo něco podobného. Až na to, že jsme neměli kukly a se zbraněmi jsme na tom taky nebyli moc dobře.
"Nikdy nejsem připravená." odpověděla jsem nejistě a zhluboka jsem oddechovala.
"Neboj to zvládnem. Ty jsi v tom úplný mistr. Bude to v pořádku slibuji." snažil se mě uklidnit a rukou mi přejel přes koleno. Hned jsem se cítila klidnější a uvolněnější.
"Děkuji." zašeptala jsem potichu a usmála se na něj. Jen mi oplatil úsměv, odhalil ty jeho překrásně dlouhé špičáky a chytl mě za ruku.
"Můžem?" zeptal se nejistě.
"Můžem." Odpověděla jsem se strachem v hlase.

Vše šlo podle plánu. Dostali jsme se dovnitř, vzali tolik, kolik jsme unesli a už jsme byli na odchodu, když v tom jsem zaslechla výstřel následovaný Fredovo výkřikem. Krev mi ztuhla v žilách a já se opatrně otočila. U zadního vchodu stál Nicův voják s namířenou zbraní na mě. Ihned jsem se schovala za regál a hledala Freda. Ležel pár metrů ode mě. Byl při vědomí ale nemohl chodit. Schytal to do nohy.
"Vzdejte se Nicovy a já vás nezabiju!" křičel na nás voják ve dveřích.
"Nikdy!" odpověděla jsem mu rázně a za pár okamžiků se na mě snesla vlna výstřelů, které mi nijak neublížily. Opatrně jsem šla za Fredem a klekla si k němu.
"Noha?" zeptala jsem se a on jen kývl hlavou na souhlas.
"Musíme se ho zbavit a rychle utéct k autu." zašeptala jsem, ale voják mě nejspíše slyšel.
"Mě neutečete nejsem tu sám! A za chvíli si pro vás přijede Nico osobně!"
Do háje! Co teď? Stála jsem tam zmatená, naprosto neschopná cokoliv udělat. Pomalu jsem přešla k rohu regálu a na chvilku vykoukla. Voják měl pravdu. Vedle něj stály ještě další dva. Rychle jsem se schovala a připravila si luk s šípy. Pomalu jsem natáhla tětivu a opět vyšla za roh regálu. Ihned jsem šíp střelila do vojáka vlevo.
Rána do srdce. Výborně. Lepším se. Pochválila jsem se, ale za okamžik ke mě zamířilo opět pár výstřelů. Nemohla jsem se zdržovat, tak jsem opakovala mou poslední činnost. Tentokrát byli vojáci schovaní za pokladnou, ale i tak jsem měla možnost střelit je do hlavy, jelikož pokladna je nedokázala schovat celé. Pekelně jsem se soustředila a pustila šíp. Za necelou vteřinu byl další voják mrtvý a ten vedle něj vykřikl. Skrčil se ještě více, takže jsem ho už nezahlédla. Připravila jsem si další šíp a čekala. Věděla jsem, že tihle vojáci jsou pořádní amatéři a moc rozumu také nepobrali, takže jsem toho chtěla plně využít. Přistoupila jsem blíže k pokladně. Jak jsem čekala, voják vyskočil s účelem mě zasáhnout. Bylo to sice riskantní tam stát, ale tenhle měl očividně dlouhé vedení, jelikož než stačil vystřelit, můj šíp si našel svou oběť a udeřil ho do krku. Jeho mrtvé tělo padlo na jeho mrtvého kolegu. Spokojeně jsem si oddychla a pro jistotu jsem šla zkontrolovat, jestli se poblíž nenachází další vojáci. Na štěstí už tam nikdo nebyl. Byla to jen hlídka. Ovšem, už jistě stihli kontaktovat Nica, který je teď určitě na cestě, takže jsem si museli pořádně pospíšit. Spěchala jsem k Fredovi.
"Jak ti je? Můžeš chodit?" zeptala jsem se starostlivě.
"Myslím že ne. Bolí to jak četl." zasyčel bolestí.
"Nevadí ponesu tě." nedivte se, že žena nese v náruči muže. Nejspíše jste zapomněli na vlkodlačí a především na mé schopnosti. Fred chtěl protestovat ale nic jiného nám nezbývalo. Opatrně jsem ho zvedla a zamířila k východu. V dálce jsem zahlédla další černý vůz, takže jsem Freda bleskově uložila na zadní sedačky i s batohy. Rychle jsem se ujala místa řidiče a nastartovala auto.

Nevěřili by jste, co vše se díky strachu naučíte. Já se například naučila řídit. Kličkovala jsem mezi ulicemi a zajížděla do nejtemnějších koutů jen proto, abych je setřásla. Celkem se na násl lepili a občas jsem zahlédla ve zpětném zrcátku Nicův vzteklý výraz. Na to jsem se jen škodolibě zasmála a věnovala se dál řízení. Párkrát jsme měli namále, když jsem málem nabourala do stromu nebo do popelnice. Fred na mě vždy zařval, ale já ho nevnímala. Myslela jsem si, že už se jich nezbavím, když v tom jsme se jim začali ztrácet ve tmavých ulicích, kde jsem zajížděla ještě dál. Už jsem vyjekla, jelikož jsem si myslela, že najíždím do zdi. Byla taková tma, že jsem si ani nevšimla další cesty za rohem, do které jsem omylem vjela. Na chvilku jsem zastavila a čekala, jestli někde zaslechnu auto.
"Do prdele tobě by mělo zakázat řídit cokoliv a kdekoliv!!! Málem jsi nás párkrát zabila!" Ječel na mě zezadu Fred.
"Vždyť to tak hrozné nebylo. A nekřič tolik nevím kde jsou." uklidňovala jsem ho.
"Po tomhle budu potřebovat psychologa..." povzdychl si a já se uchechtla.
"Jdu to zkontrolovat ven." řekla jsem potichu a vyšla z auta. Za sebou jsem ještě zaslechla Fredů hlas jak říká: "Dávej na sebe pozor."
Chvilku jsem tam stála a za nějakou chvíli jsem zaslechla za rohem hlasy.
"Do prdele zmizeli nám! Tady už žádná cesta není!" To jsou vážně tak blbý a slepý?
Slyšela jsem Nicův rozčilený řev, po kterém následovalo několik výstřelů.
"Jste k ničemu." zavrčel vztekle.
"Na co čumíš?! Odvez mě zpátky do školy nebo tě taky zabiju! A příště si dáte větší pozor rozumíš?!" z Nica se stal hrozný člověk.
"A - ano pane!" tomu chudákovy zněl strach v hlase. Pak bylo slyšet jen bouchnutí dveřmi od auta a zvuk motoru, který se oddaloval.
"Jsou pryč." vypadlo ze mě hned, jak jsem nastoupila do auta.
"Jak to můžeš vědět?" zeptal se zmateně Fred.
"Ty retardi stáli přímo za rohem a nevšimli si týhle cesty." řekla jsem posměšně "krvácí to hodně?"
"Už tolik ne. Ale je mi celkem blbě."
"Počkáme ještě chvíli a pak hned vyrazíme. Nechci aby si mi ti vykrvácel." Fred vystrašeně vykulil oči. "Cože?! Ty budeš ještě řídit?! To snad ne!" vyjekl.
"Sakra tak si to odřiď sám když si tak chytrej!" štěkla jsem na něj a pak už byl zticha.

Nastartovala jsem auto a pomalu se rozjela. Fred nejspíše nebyl tak zraněný jak jsem si myslela, jelikož mi neustále mluvil do řízení. Když jsem omylem párkrát vjela kam nemám nebo špatně zařadila, Fred na mě začal neskutečně ječet a křičet, že nás oba zabiju. Už jsem si myslela že to nevydržím, ale to už se před námi začala rýsovat obrovská budova léčebny. Hlasitě jsem si oddychla a auta opatrně zaparkovala. Hned jak jsem vystoupila přiběhla za mnou Irma.
"Kde jste sakra byli?! Měli jsme o vás pořádný strach! A co se stalo Fredovi?" ječela zmateně.
"Trochu se nám to nepovedlo a objevili se vojáci. Odneseš prosím Freda dovnitř? Já vezmu ty batohy a uvnitř ti vše povím." Irma jen zděšeně hleděla na Fredovu nohu a opatrně ho zvedla.
"Už nikdy s ní nejedu málem nás zabila. Sice je to možná nejmocnější vlkodlak co teď chodí po zemi ale řidička je příšerná." fňukal tise Fred, když ho Irma zvedala.
"Já to slyšela!" okřikla jsem ho a s batohy na zádech a v ruce jsem se vydala za nimi do bezpečí.

Omlouvám se, hůř už jsem to snad napsat nemohla... -_- poslední dobou se mi to hrozně špatně píše a vůbec na to nemám náladu. Omlouvám se také za chyby, psala jsem to na rychlo tak doufám, že mi to odpustíte.