Měsíční škola - Na Útěku

Uzdravit se

"Tak znovu..." Povzdychl si unaveně a zoufale Fred. "Co se stalo?" 
"Přísahám, vůbec si nic nepamatuju. Byla bouřka a spadla na mě větev. Pak sem se probudila tady." Bylo mi líto, že jsem mu musela lhát, ale veškeré informace o Kaiovi existenci jsem si zatím chtěla nechat pro sebe. 

S dalším zoufalým povzdychem sebou mrskl do židle a obličej si schoval do dlaní. 
"Frede..." Zašeptala jsem jeho jméno a snažila se k němu přisunout blíž. To mi však bolest, vycházející z mojí hlavy a postupující do žeber, v žádném případě nedovolila a strhla mě zpátky do měkkých peřin. 
"Víš sakra," Jeho pohled mi teď věnoval plnou pozornost. "jaký jsme o tebe měli strach? Já... Myslel jsem že... Že tě dostal Nico... Nikde jsme tě nemohli najít... Bylo mi příšerně." V jeho očích se začaly lesknout první slzy. 
"Promiň... " Věděla jsem, že jsem udělala hloupost, ale rozhodně to stálo za to, poznat Kaie. 
"Už nikdy neutíkej, ano?"  Do své ruky chytl tu mou, o něco menší. Jen jsem kývla na náznak, že rozumím a nechala si od něj dát něžný polibek na čelo. Pak beze slova vstal a odešel pryč. 

Hned jak odešel, ve dveřích se objevila další, známá tvář. "Nazdar holka," řekla opatrně malá hnědovláska a nasoukala se do pokoje. "jak to je?" 
"Ahoj Irmo, bylo i líp..." Vydechla jsem unaveně a rukou poklepala na židli vedle sebe, na které před chvílí seděl ještě Fred, na znamení, aby se posadila. Mezitím, co hnědovláska obsazovala malou, dřevěnou stoličku, došlo mi, že její vlasy už nejsou vůbec tak krátké, jako bývali vždy. Vlastě vypadala celkově úplně jinak. Vlasy už měla dlouhé, do poloviny zad. Její obličej, jako by zestárnul o dobrých pár let a také byla, díky častému posilování, mnohem silnější, než kdy dříve. 

"Ty si vážně ne-" 
"Ani ťuk." Odbyla jsem jí rychle, jelikož jsem naprosto věděla, jaká otázka bude následovat. Jen sklopila hlavu a darovala mi omluvný pohled. "Něco jsem ti přinesla." Usmála se a do vzduchu zvedla průhlednou igelitovou tašku, ve které bylo několik léků, vitamínů a ovoce. "Něco z toho ti posílá i Lily s Agnes. Teď prý nemají čas tak se staví později. Mám tě pozdravovat." 
"Taky je pozdravuj. Usmála jsem se a snažila se nechat oči otevřené, protože únava nad mým tělem začínala přebírat kontrolu. 
"Já už půjdu. Musíš si odpočinout." Řekla, jako by mi četla myšlenky. 
"Dobře, opatruj se." Řekla jsem z posledních sil. 
"Ty taky." Usmála se a těsně před tím, než jsem propadla do spánku, odešla. 

Vždycky jsem nenáviděla uzdravování. Když jsem byla ještě člověk, bylo to moc zdlouhavé a velice, velice nudné. Byla jsem momentálně ráda za to, že jsem vlkodlakem, díky rychlému uzdravování. Normálně by to trvalo dobrých pár dní, ne-li týdnů, ale v tomto případě jsem byla do tří dnů opět čilá a zdravá jako vždy. 

Zrovna jsem si dělala v kuchyni čaj, když se většina mých kamarádů probudila. 
"Dobré ráno." Zabručel ospale Jack a rukama si protíral ospalé oči. 
"Brý ránko!" Vyjekla jsem nadšeně a rovnou Jackovi vrazila do ruky hrnek s obsahem teplé, bylinné tekutiny. 
"Uhm-" Zahuhlal Jack zaraženě. "Koukám, že je ti asi lépe." 
"uhm-hm" Zakývala jsem hlavou na souhlas a vesele přicupitala k dalšímu ospalcovi, kterému jsem tentokrát dala do ruky hrnek s kávou. Fred se na mě jen děkovně usmál a obdařil mě polibkem na tvář. "Koukám, že energie máš na rozdávání." Uchechtl se a já po něm střelila vážným pohledem a ruce si složila na prsou. 
"Protože si mě celé tři dny nutil nic nedělat a ležet v posteli." Řekla jsem trochu uraženě. Fred se jen hlasitě zasmál a usrkl si trochu z kávy. 
"A ty se divíš? Pamatuješ, v jakém stavu jsi vůbec byla?" Tentokrát trochu zvážněl on. "Můžeš být ráda, že ses uzdravila takhle rychle." Odfrkl si a dál si vychutnával jeho ranní kávu. Jen jsem si beze slov přisedla ke stolu. 
"Dneska jedem za město." Řekl poněkud klidným hlasem Jack. Udiveně jsem nadzvedla obočí a střelila přísným pohledem po Fredovi. Bylo mi jasné, čí to byl nápad.  
"To je ale moc riskantní! Všude jsou vojáci! Chytí vás!" Vynadala jsem Fredovi, který na mě vycenil jeho, i na vlkodlaka, nepřirozeně dlouhé zuby. "Mám to pod kontrolou, neboj." Řekl hlasem, který mě měl uklidnit. 
"Ozvěte se mi až budete za městem prosím. Nebo strachy zešílím." Zašeptala jsem mu s náznakem strachu v hlase. Fred jen přikývl a krátce mě políbil. Opřela jsem si hlavu, o jeho velké rameno a svůj pohled namířila k oknu, od kterého nás z druhé strany pozoroval černý opeřenec. 

  🎵  Každej  den, když jdu spát, chci se nechat pokousat, fakt jo, je to tak, chtěla bych bejt vlkodlak, cik cak, jak čurák, běhat po lese a pak dělat WouOuOu WUUUUUUUU WouOuOu WUUUUU! 🎵  

xD Omlouvám se, ale já musela. Tuhle písničku jsem poslouchala celou dobu jako inspiraci! :D Nemusíte si jí pouštět jen aby jste věděli, co mi dává chuť k psaní dalších kapitol xD 

Dneska je to trochu o ničem tak se omlouvám ale příští kapitolu to rozhodně napravím! :D Zatím se mějte Vlčátka moje! ^^