Měsíční škola - Na Útěku

Zkažený svět

Ráno mě vzbudila neskutečná bolest hlavy. Pomalu jsem přicházela k sobě a myšlenky na noc mi zahalovaly mysl. Opatrně jsem se rozhlédla a po svém boku jsem zahlídla spícího Freda. Hlasitě jsem vyjekla a okamžitě vyskočila z gauče a tvrdě dopadla na podlahu. Až po té jsem si uvědomila, že na sobě nic nemám. Okamžitě se mi začaly vracet všechny mé vzpomínky a já co nejrychleji popadla své věci a začala se oblékat. Když jsem na sobě měla spodní prádlo, ve dveřích se objevila Agnes. Samozřejmě, nikdo jiný mě s chlapem načapat nemůže... Pomyslela jsem si .
"Tak tady nám někdo začal randit co?" Zašklebila se ďábelsky a mrkla na mě.
"Agnes... Prosím.. Nikomu to neříkej..." Poprosila jsem jí zoufale.
"Ještě si to rozmyslím." Hodila na mě pro ní tak typický, šibalský úsměv a zmizela za rohem. 
Bleskurychle jsem se oblékla a utekla do svého pokoje.
Co jsem to sakra provedla? Pomyslela jsem si. Co se to se mnou děje? Copak už mi na Jonovi nezáleží?  Opět mě napadly výčitky svědomí a obrovský stres. S tváří plnou slz jsem zalehla do postele a dívala se z okna. Za nemalou chvíli se v okně objevil havran a mě pohltil ještě horší pocit než předtím. 
"Běž pryč" Zašeptala jsem směrem k oknu. Havran na mě pořád zíral a zobákem poklepal na sklo. 
"Prosím, běž pryč..." Řekla jsem, ale havran stále stál za oknem a zíral na mě. Měla jsem divný pocit. Jako bych Johna podvedla, i když byl mrtvý.  Jako by ten havran věděl, co jsem provedla a teď mi za to přišel vynadat. Není snadné, to vysvětlit ale někde uvnitř jsem cítila, že část Johnova duše se opravdu skrývá v tom malém havraním těle.  Nakonec jsem se zvedla z postele a otevřela okno. Havran přiletěl dovnitř a usadil se na čele mé postele.
"Co chceš? Přišel si mi vynadat?" Řekla jsem úplně v klidu, jako bych se bavila s Johnem.Sedla jsem si na postel a vzala si do náruče polštář.
"Nemůžu za to. Prostě se to stalo... Vždyť si to skoro vůbec nepamatuju byla jsem opilá. Nechtěla jsem to udělat. Vážně. Pořád tě mám moc ráda. I když... I když jsi mrtvý. Ale mám ráda taky Freda. Jo, asi jo. Asi ho mám fakt ráda. Není zase o tolik starší ne?" Podívala jsem se na něj, a on mě celou dobu pozoroval. Jako by mi naslouchal.
"Je to tak strašně moc těžký. Bolí to. Tak strašně moc to bolí. Skoro pořád břečim. Ty jsi pryč a moji kamarádi nemají dostatek jídla. Jsme to jen my, proti celému zlému větu tam venku. Proti světu, který vytvořil Nico. Svět bez citů, bez lidí a plný nenávisti a strachu. Copak se tu dá ještě žít? Ani nevím, co s náma bude. Jen přežíváme. Nemáme dostatek sil na to, aby jsme Nica porazili. Jsme slabí a vystrašení a já vůbec nevím, co máme dělat." Z mých očí se vyvalilo několik čerstvých slz. "Jen tu sedím, pořád brečím a povídám si tu s nějakým ptákem jako nějakej totální magor." Havran mi sedl na rameno a jemně mě štípl zobákem do ucha. 
Pak už jsem tam jen seděla, s havranem na rameni a dělala jediné, na co jsem se poslední chvíle zmohla. Brečela. Ani nevím, jak dlouho jsem tam sama takhle byla. Ale pár dobrých hodin to bylo určitě. Pak někdo zaklepal na dveře. S nadějí, že je to Irma nebo Lily jsem řekla tiché "Dále". Ovšem, ve dveřích se objevil ten, kterého jsem si přála vidět nejméně ze všech.
"Elen? Já... Moc se omlouvám. Vím, že jsi z toho teď asi rozhozená. To jsem opravdu nechtěl. Je mi to líto... Ani nevím, jak se to stalo. Prostě.."
"To je dobrý Frede. Můžu si za to sama." Skočila jsem mu do řeči a havran odletěl. "Potřebuješ něco?"
"No vlastně, holky by s tebou potřebovali mluvit."
"Dobře, hned jsem tam." Hned jak jsem to dořekla, odešel. Převlékla jsem se a vyrazila do našeho "obýváku", kde na křeslech seděla Lily, Irma a šklebící se Agnes.
"Ahoj Elen. Víš, potřebovali jsme s tebou mluvit.." Řekla Lily.
"Já vím. O co jde?" Sedla jsem si naproti ní na křeslo a vzala si do ruky láhev s vodou.
"Vím, že vám to minule s Fredem jaksi nevyšlo, ale potřebujeme jídlo." Pokračovala Lily a nervózně se podrbala za krkem. "Nešlo by to dneska večer? Jack pojede s námi."
"A to chcete jet všechny tři?" Překvapeně jsem se na ně podívala.
"Jo. Potřebujeme toho hodně a dva by tentokrát nestačili. Vím, že čím více nás bude, tím větší bude hluk ale budeme se snažit být co nejtišeji a nejrychleji to půjde." Řekla Irma a hodila přísný pohled na Agnes a Lily.
"No když myslíte. Ale jedu s vámi. Nechci aby se vám něco stalo. Vyjedeme v osm tak buďte připravené. A vezměte si sebou zbraně. Nico určitě poslal vojáky všude, kam se dalo." Ostatní jen kývli na souhlas a odešli zpět do svých pokojů. Fred stál pořád na chodbě a díval se na mě. Pomalu jsem k němu přišla a chytla ho za ruku. "Co noha? Už je to lepší?" Zeptala jsem se ho starostlivě a podívala se na jeho obvázanou nohu. 
"Jo. Už docela i dobře chodím. Irma umí dělat zázraky." Odpověděl a usmál se na mě.
"To jsem ráda."
"Buď dneska prosím opatrná. Vím, čeho všeho je Nico schopný. Nechci aby ti ublížil." Řekl Nico se strachem v hlase a pohladil mě ve vlasech.
"To mu nikdy nedovolím neboj." Zašeptala jsem a přitáhla si ho do objetí. "Půjdu se ještě trochu vyspat než půjdem."
"Dobře." Fred mě pustil z objetí a já se zavřela ve svém pokoji. Nařídila jsem si budík na sedmou večer a jakmile jsem zalehla do polštářů, okamžitě jsem usnula.