Měsíční škola - Na Útěku

Zachránit svět

Ruce jsem si okamžitě přitiskla k ústům abych nevykřikla zděšením. Nehybně jsem se krčila ve stínu a doufala, že mě vojáci, kteří teď odnášeli mrtvá těla, neobjeví. Nico se podezřele podíval mým směrem a já se přikrčila ještě víc. Pomalu jsem ani nedýchala, jak jsem se snažila být potichu. Dokonce i tlukot mého splašeného srdce byl pro mě hlučný. Chvíli se ještě díval na kontejner a začal se k němu pomalu přibližovat a nasávat vzduch. Celá jsem se rozklepala a opět si zacpala ústa, abych nedýchala tak hlasitě. Když už bylo jasné že ví, že se za kontejnerem někdo schovává, okamžitě jsem se proměnila na malou, laboratorní myš a začala co nejrychleji utíkat. Luk jsem tam ale musela nechat. Hned co jsem byla u auta proměnila jsem se zpět do mé lidské podoby a okamžitě nasedla do auta. 
"Jeď! Dělej!" Zakřičela jsem na Jacka, sedícího za volantem vozu, hned jak jsem otevřela dveře od auta.
"Cože? Stalo se ně-" 
"Kurva drž hubu a jeď!" Zakřičela jsem na něj. Jack jen cukl hlavou leknutím a strachem a nastartoval auto. Vztek se ve mě probouzel jako nikdy předtím a já teprve teď začala litovat toho, že jsem vojáky nezastavila a všechny je nepozabíjela. I když jsem věděla, že oni by mě zabili dřív, než bych stihla cokoliv udělat. 

"Elen? Elen! Co se sakra stalo?" Zakřičela zmateně Irma když jsme přijeli do léčebny. Odpověď ode mě však neslyšela. Celou cestu bylo v autě nekonečné ticho. Nahněvaně jsem hleděla z okna a myslela na ty dvě malé děti. Oni byli nevinné. Nemohli za nějakou odpornou válku. A pak mi do mysli vstoupila ještě jedna myšlenka - Divocí vlkodlaci v lese. To oni to všechno začali. Zajímalo by mě, co s nimi teď je. Ale vůbec by mě neudivilo, kdyby byli na Nicovo straně. Tohle nesmím nechat jen tak. Pomyslela jsem si. Musíme to zastavit. Musím něco udělat. Sakra! Vždyť jsem nejmocnější vlkodlak za posledních pár tisíc let! Na tváři se mi objevili zamyšlené vrásky plné starostí. 

Když už jsme konečně zastavili před domem, odnesli jsme všechno jídlo do kuchyně. Když Jack odnášel poslední batoh zakřičela jsem: "Všichni okamžitě do obýváku a hned!" Za pár vteřin se ze schodů ozvalo dupání a později se přede mnou objevili tváře všech mých přátel. 
"Tak řekneš nám už konečně co se děje?" Zeptala se netrpělivě Irma. 
"Když budeš držet zobák tak jo." Odsekla jsem protivně. Všichni se na mě zaraženě podívali a usedli na křesla. Nervózně jsem začala přešlapovat ze strany na stranu. 
"Každý z nás, je něčím vyjímečný." Začala jsem. "Každý z nás je silný  a má svojí silnou stránku. Ať už je to čich." Krátce jsem pohlédla na Jacka. "Síla," tentokrát se můj pohled zaměřil na Irmu. " Jsme silní. A měli by jsme na sebe být hrdí, že jsme tohle všechno dokázali. Teo a Tome, bez vás, by jsme tady žili jako nějaká zvířata. Barte, kdyby nebylo tvého mozku, nejspíš by jsme byli asi už dávno mrtví. Jsme senzační parta a dělá mi radost, jak držíme při sobě. Spolu dokážeme cokoliv." Na chvilku jsem se odmlčela a zadívala se do země. Můj hlas potemněl. "Dneska, dneska jsem viděla nespravedlnost. Viděla jsem, jak Nico před mýma očima zabil dvě nevinné lidské děti. Nemohla jsem vůbec nic dělat. Jen přihlížet té hrůze. Je mi to líto." Lily hlasitě zalapala po dechu, div se nerozbečela. "My jsme silní. My jsme vyjímeční. A já věřím, že když se posílíme, tak dokážeme vylepšit tento svět. Dokážeme vytvořit mír. Každý z nás je jiný a každý má jiné zkušenosti. Můžeme se učit navzájem. Můžeme se posílit. Protože my jsme silní. Jsme chytří. My jsme spravedlnost. A tak vás žádám, sbližme se ještě více, začněme učit jeden druhého. Společně můžeme totiž dosáhnou spravedlnosti a nakopat Nica a celý jeho oddíl do prdele." Bylo ticho. Nikdo nepromluvil, dokud se Jack nezvedl z křesla. Chvíli jakoby pochyboval, potom však na mě vzhlédl. "Jdu do toho Blacková." Usmál se a zvedl ruku do vzduchu. "Jdete do toho se mnou?!" Zakřičel. Všichni začali jásat a zvedat ruce do vzduchu. Dokázala jsi to. Přesvědčila si je a teď je povedeš správnou cestou.
"Ale není nás málo?" Ozval se hlas, který patřil Carlovi. "Nico má tisíce vojáků a sluhů. Nás je jenom pár."
"Neboj se Carlo. O to se postarám."




Lidičky moc se vám omlouvám, že je to takhle  krátké ale chtěla jsem to tady ukončit abych vám hned všechno neprozradila. Strašně moc vám děkuji za vaší podporu! První díl se blíží k 5 tisícům přečtení! Jste úžasní! x3 Budu se snažit napsat další díl co možná nejdříve :) 

Vaše Sůša