Měsíční škola - Na Útěku

Hledání

Nějakou dobu jsem ještě seděla v kuchyni, dokud nepřišel Teo. "Brý ránko." Pozdravil a začal si dělat vlastní čaj. 
"Ahoj Teo. Hele, máme tu přístup k internetu, že?" Zeptala jsem se ho s trochou nadějí v hlase. 
"No jasně. Jsem génius já bych dokázal získat přístup k internetu i na opuštěném ostrově." Poplácal se hrdě po hrudi a sedl si vedle mě na židli. 
"To je fajn..." Zamručela jsem potichu. "Potřebovala bych si zjistit nějaké informace." 
"Můžeš použít počítač v kanceláři v druhém patře. Je sice trochu pomalý ale jinak funguje." Usmál se na mě a začal se opět věnovat jeho čaji. 
"Fajn, děkuju." Řekla jsem spěšně a ihned vyrazila do druhého patra. 

Teo měl pravdu. Počítač byl pomalý. Hodně pomalý, ale nakonec se mi ho přeci jen podařilo zapnout. Klikla jsem na prohlížeč a začala vyhledávat. 
Ptačí lidé. Nic... Okřídlení lidé. Samé děsivé genetické poruchy, jinak nic. Lidé vypadající jako černí ptáci. Lidé oblečení ve směšných až děsivých kostýmech. Hledala jsem dobrých pár hodin všelijaké informace, které by mi mohli pomoci, zjistit třeba i nějakou malou informaci o Kaiovi. Hlava už mě bolela, měla jsem pocit, jako by mi mé oči měli každou chvíli shořet. Zkusila jsem více jak sto padesát různých hesel a slov, souvisejících s okřídlenými černými stvořeními, ale nic jsem nenašla. Hlava už mi padala na stůl a oči se pomalu zavírali. Podívala jsem se na hodiny a s hrůzou zjistila, že jsem vyhledáváním strávila celý den i večer. Ospale jsem si protřela oči, hlasitě zívla a na malý okamžik položila svou těžkou a unavenou hlavu na stůl. Oči se mi zavřeli. Pomalu jsem cítila, jak se čím dál hlouběji dostávám do říše snů, ze které mě ovšem vytrhl hlasitý a nervy drásající zvuk. Okamžitě jsem nadskočila a porozhlédla se po kanceláři. Až po nějaké době mi došlo, že ten zvuk vychází z mé kapsy u kalhot.
"Ano?" Zamumlala jsem unaveně.
"Elen? Všechno v pohodě?"
"Frede! Ano, omlouvám se, zapomněla jsem, že jste se měli ozvat."   Rychle jsem vyskočila ze židle a zamířila k otevřenému oknu. Venku sice už byla děsivá a hluboká tma, ale bylo tam velice teplo. "Jak to jde? Jste všichni v pořádku?" 
"Jo... Všechno v pohodě už jsme na cestě domů..." Jeho hlas zněl poněkud zklamaně. 
"A?" Řekla jsem s ještě malou nadějí v hlase a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu z venku. Fred si potichu povzdechl, než promluvil. "Nic..."  
"Oh... To je v pořádku... Hlavně že se vám nic nestalo. Zkusíme to příště." Hlavu jsem si schovala do dlaní a snažila se zahnat bolest hlavy. "Půjdu se projít... Dávejte na sebe pozor a doražte v pořádku ano?" 
"Jo jasně, a ne že se zase ztratíš!"  Nad jeho napomenutím jsem se jen lehce zasmála a ukončila jsem hovor.

Sešla jsem schody do obýváku a zahlédla jsem na jednom velkém gauči dvě mužské postavy, jak se mezi sebou vesele baví a smějí se. 
"Nazdárek kluci." Pozdravila jsem, jakoby nic, oba dva však sebou vylekaně trhli a vyděšeně se podívali mým směrem. 
"Sakra Elen! Víš jak se tady cítím nepříjemně a ty mě ještě děsíš!" Okřikl mě vylekaný hnědovlásek a já se od srdce zasmála. 
"Ale Jacku, myslím, že když jsi tady s Tomem tak není důvod se něčeho bát, ne? Nebo že by jste nám něco vy dva tajili?" Ozval se škodolibý ženský hlas za mými zády. 
"Nechápu, co tím myslíš Agnes." Zmateně jsem se ohlédla a svraštila obočí. Agnes na mě však jen rošťácky mrkla a její pohled se zase zaměřil na dva mladíky na gauči. 
"Jo, jen jsme si tady povídali." Vysvětlil černovlasý kluk. 
"Taky bych si někdy s někým chtěla takhle popovídat jako ty s Jackem, Tome." Tváře obou chlapců nabrali rudou barvu a Agnes se hlasitě rozesmála. Ze stolu si vzala jakousi knihu a s hlasitým zívnutím opustila místnost. 
" V- Vůbec nechápu co tím m-myslela..." Vykoktal Jack. 

"Nesmíš si to tak brát, Jackie. Vždyť víš, jaká ona mě. Taky mi jednu dobu nedala pokoj." Uklidnila jsem hnědovláska a nenápadně se usmála nad vzpomínkou školních časů. 
"Nenávidím ty její nesmyslný nadržený řeči. A taky se mi nelíbí jak na nás furt mrká." Zamračil se Tom a složil si ruce na prsou. 
"To asi všichni." Řekla jsem s malým náznakem smíchu a s hlasitým 'Dobrou noc' jsem opustila budovu a ocitla se venku. 

Rozhlédla jsem se po tmavé obloze, kterou zdobily zářící hvězdy . Schválně, jestli tu někde jsi. Vydala jsem se tou samou cestou, jako minule. Ovšem, u jednoho velkého stromu jsem se zastavila, posadila jsem se na zem a zády se opřela o kmen stromu. Ještě chvíli jsem hleděla do černého nebe, než se mé oči zavřely a má mysl opustila momentální dění venku. A když jsem se o pár hodin vzbudila, slunce už pomalu vycházelo. A na mém klíně spočívala překrásně vonící levandule. Takže přece jenom jsi tu byl. 

HEY YEH! Jsem zpět s novým dílem! Dneska je to trochu o ničem tak se omlouvám, ale potřebujem nějakou tu pauzičku než se to zase rozjede :P :D 

A co si zatím myslíte o ději příběhu? Jak by jste chtěli, aby to pokračovalo? Zdělte mi vaše názory v komentářích ráda si je přečtu! ^^

Děkuju vám všem moc za vaší podporu! ^^S každým komentářem i hvězdičkou roste moje malé ošklivé srdíčko a křičí radostí! x3 

Zatím se s vámi loučí vaše: Sůša ♥