Měsíční škola - Na Útěku

Nový přítel

"Zničeho nic se najednou objevila silná bouře... Stromy se pod silným větrem lámaly a přes déšť nebylo vidět na krok. Najednou jsem uslyšel tvůj vystrašený křik a ihned jsem přiletěl na pomoc... Ale to už jsi byla v bezvědomí." Jeho chraplavý hlas se ještě chvíli ozýval v poloprázdné místnosti. Překvapilo mě, že mi toho řekl tolik málo. Chtěla jsem vědět víc. 
"Co jsi zač?" To byla otázka, nad kterou jsem přemýšlela od doby, co jsem ho zahlédla. Než jsem omdlela, zahlédla jsem jeho postavu. Byla mi velice známá, to jméno jsem i ve své mysli křičela, ale zničeho nic jsem nemohla přijít na to jméno. Jako by to byl někdo velice blízký, ale postupem času mi před očima mizela jeho tvář, až málem zmizela úplně. Ten okamžik, než jsem ztratila vědomí, se zase objevila. Opět jsem ho viděla tak, jak jsem si ho pamatovala. Ale ztráta vědomí doslova odstranila jeho identitu v mé mysli. Věděla jsem, že ho znám. Ne však, v této podobě.
"Dá se říci, že jsem na půl pták a na půl člověk. Takhle vypadám jen v noci. Ve dne jsem ptákem." Bylo mi naprosto jasné, že mi toho chce říct co nejméně. Ani jsem se mu nedivila. 
"Proč jsi mě zachránil? Mohl jsi mě tam přece nechat umřít. Nikdy jsem neviděla někoho... Jako jsi ty. Nejspíše nemáte s námi nic společného a žijete si ve vlastním světě. Tak proč?" Z jeho hrdla vyšlo něco mezi zakrákoráním a povzdychem. "Prostě... Jsem tě chtěl zachránit. Nic víc... Nemohl jsem tě tam nechat jen tak ležet. Pak bych si to vyčítal." Nevěřila jsem mu. Stálo za tím něco jiného. Něco daleko hlubšího a pro něj možná i moc důležitého. Ve lhaní opravdu moc dobrý nebyl. Ale já to nechala prozatím plavat. 
"Musím se vrátit. Ostatní o mě mají jistě strach..." Začala jsem se pomalu zvedat na nohy, které mě bohužel zradily a já žuchla zpět do postele. 
"Ještě ne!" Zakrákoral mladík a já sebou leknutím škubla. "Nemůžeš odejít... Jsi ještě moc slabá a bouřka venku neustala." Řekl poněkud už klidnějším hlasem. 
"Jak dlouho tu vlastně jsem?" Vůbec jsem neměla žádný pojem o čase. 
"Jednu noc a den. Ped chvílí se setmělo." Jeho slova mi vyrazila dech. Ostatní musí být strachy bez sebe! Pomyslela jsem si. Představa na ostatní, jak bloudí v lese za takového počasí mi trhala srdce. Jen jsem zoufale vykřikla, což přinutilo muže tázavě se na mě otočit. 

"Jak se vůbec jmenuješ?" Zeptala jsem se po pár minutách ticha.
"Nemám jméno." Zaskřehotal ihned. 
"Někdo ti musí přece nějak říkat." 
"Nikdo mi nijak neříká, protože se s nikým nestýkám. Jsem sám." Nezdál se být moc společenský. Ale ten pohled, kterým mě sledoval, mě znervózňoval. 
"A jak ti mám teda říkat?" Přišlo mi škoda, že tak zvláštní, a svým způsobem i krásný tvor, nemá žádné jméno. 
"Není třeba hledat jméno. Až zmizí bouřka odejdeš a už mě nikdy neuvidíš." V jeho hlase jsem rozeznala trochu nejistoty a zklamání.
"Chci ti dát alespoň na tu chvilku nějaké jméno." Trvala jsem na svém. 
"Pro mě za mě..." Bylo mu to zřejmě jedno. 
"Fajn, ode dneška jsi Kai." Jen něco nesrozumitelného zakrákoral a dál se věnoval ohni. 

Olízla jsem si své suché, popraskané rty. V krku jsem měla neskutečné a nepříjemné sucho. "Máš tady něco k pití?" Zeptala jsem se unaveně. Kai beze slova přistoupil s jakousi dřevěnou miskou v ruce, která byla naplněná čisté vody. Ihned jsem její obsah párem hladovými doušky vyprázdnila a poděkovala. 
"Jak to, že jsi sám? Nemáš žádné přátelé? Určitě je vás víc ne?" 
"Ty jsi opravdu zvědavá ženská..." Uhechtl se Kai. 
"Zachránil jsi mi život. Dlužím ti to a vlastně jsi teď něco, jako můj přítel takže se toho chci o tobě dozvědět co nejvíce." 
"Teď ještě není ta správná doba." Zašeptal Kai tajemně, až mě z toho zamrazilo na zádech. 
"Říkal jsi, že tě už nikdy neuvidím." Po té ráně do hlavy jsem si připadala jak ta neblonďatější blondýna v celém blonďatém království ale to mi bylo jedno. Potřebovala jsem se ho na něco neustále vypovídat, nebo bych se za chvíli zbláznila. 
"To se ještě uvidí.." Zamumlal Kai tajemně a pak už nepromluvil. Únava mě nakonec přemohla a já se ponořila do hlubokého spánku, ze kterého mě o pár hodin později vyrušili hlasy. Hlasy, které patřili mým kamarádům, sklánějícím se nade mnou jako nějaké sudičky a debatující o tom, jak jsem se u nich sakra objevila, když jsem v takovém stavu. Ještě v polospánku, neuvědomující si dění okolo sebe jsem tiše zabrbrala: "Kaii...." 

BangBangBanggg! Jsem tu s novým dílem, který mi nedal spát a ještě teď jsem ho musela narychlo napsat, takže se moooc omlouvám za chyby :( 

Co si myslíte o novém díle hmmm? Co je asi Kai za tvora? A proč je tak tajemný a nic o sobě nechce prozradit? Myslíte, že se ti dva ještě potkají? Dejte vědět do komentářích svoje názory, návrhy a teorie! 

Doufám, že se vám tato kapitolka líbila a jste spokojení! Sejdeme se u dalšího dílu moje drahá Vlčátka! Zatím se mějte! ^^ 

Vaše Sůša x3