Utopená osudem

Incidenty

Kouř jsem nesnášela. Všechno kolem něj se mi hnusilo. Táborový oheň, grilování, lesní požáry, kouření... Tohle ve mně nikdy nevyvolávalo dobré pocity. Oheň dokázal jen ničit a brát. Věděla jsem, že se mu chci vyhýbat celý život, jak jen to půjde. Věděla jsem, proč. Mohl by také jednou zničit i mně.

Zvykla jsem si na to, jak se na mě všichni dívají. V těch pohledech byly různě pocity. Strach, nenávist, zloba, opovržení a mnoho dalších negativních věcí, na které jsem si jen nerada vzpomínala. Byla jsem místním článkem vyčleněným z kolektivu. Outsider. Ten, kdo stojí v koutě. Černá ovce v šedém stádu.

Na bílou tu neměl nikdo. Neexistovala tu duše, o které by se dalo říct, že je čistá. Tohle město bylo špinavé, už jen narození zde vám všechnu nevinnost sebralo. Nečistota místních se dědila. Měl ji v sobě každý. Proto tu jen málokdy svítilo slunce. Ani ono se nechtělo ušpinit.

Hůře se mi ignorovaly jejich pomluvy a nadávky. Denně jsem vídala na své skřínce a poštovní schránce nenávistné vzkazy. Vyhazovala jsem je, přestože by si zasloužily být zničeny už navždy. Šepot všech hlasů, když jsem procházela školou, byl skoro stejně častý, jako zvonění. Ve třídě jsem se stala neviditelnou, v hodinách si před učiteli nikdo nic nedovolí, ovšem na chodbách mě ty zvuky hlasů a útržky rozhovorů mučily. Proto jsem nosila sluchátka a poslouchala hlasitou hudbu. Mohla jsem se hudbou osvobodit od všeho zlého.

Ten den mi bylo smutněji, než obvykle. Samota mi sice vždycky dělala dobře, avšak dnes bych uvítala kohokoliv, kdo by se nebál se mnou promluvit, říct mi, že to bude dobré a objal by mě. Lidský dotek, kontakt. To, co mi tak moc chybí.

Naštěstí mě moje prázdná lednice a naprostá absence jídla dostala ven z domu do malého obchodu, kde se dalo slušně nakoupit aniž by mě někdo soudil nebo na mě divně koukal. Prostě mě tam ignorovali a já jim za to byla vděčná. Tak to bylo lepší pro obě strany.

Procházela jsem s košíkem v ruce regály a hledala vše, co jsem měla koupit, abych zase nějaký ten týden přežila, když jsem ve svém melancholickém zamyšlení narazila do nějaké osoby v šedé mikině. Ztratila jsem cennou rovnováhu. Vypadla mi sluchátka z uší a já klopýtla. Dotyčný mě bez sebemenšího zaváhání chytil. Neupadla jsem jen díky němu. Překvapeně jsem vzhlédla a naprosto instinktivně zamumlala omluvu. Můj pohled padl na mladého kluka. Usmál se na mě. Jako by ani nevěděl, kdo jsem. A možná také ne.

„To je v pořádku. I když zůstává otázkou, jestli jsi v pořádku i ty?" vyslovil to, aniž by se ohlédl, zdalipak za námi někdo nestojí. Choval se až podezřele mile, nedokázala jsem si na to zvyknout. Všimla jsem si, že má světle zelené oči, takové, jaké celoročně září, aniž by se staraly o počasí či roční dobu. A že zrovna dnes lilo jako z konve.

„Záleží na tom, jestli se ptáš na fyzický či duševní stav. V tom prvním případě jsem naprosto v pořádku a v tom druhém tě to nemusí zajímat,“ odtušila jsem tiše, aby to nevypadalo, jako že se mnou mluví. Pokud tu byl nový, nechtěla jsem mu kazit hned první dojem takovou hloupostí, jakou mluvení se mnou jistě je. Ve škole by si to pak ošklivě slízl, nechtěla jsem nikoho tahat ke dnu.

„Dobře. V tom případě mě těšilo, slečno. A choďte opatrněji,“  zareagoval usměvavě na moji poměrně chladnou odpověď. Nepřestávala jsem se divit. Byla jsem znovu natolik mimo, že jsem jen přikývla a pokračovala v cestě.

Zamířila jsem k nápojům, brala jsem je jako poslední, protože byly neuvěřitelně těžké a sotva jsem je odnesla do auta. Podívala jsem se na balenou vodu. Ani jsem nevěděla, proč tolik přitáhla moji pozornost. Přišla mi však smutná, stejně jako já. Bezmocná voda, která se nechala lapit do prodejných lahví. Uvězněná. Volající o pomoc.

Najednou jsem měla pocit, jako by mi pukala hlava. Upustila jsem košík a chytila se za ni. Slyšela jsem nepříjemné pískání a jemné hlásky, které opakovaly pořád to samé. Pusť nás ven. Začala jsem křičet. Bolelo mě to. Každá jejich hláska mě zasáhla v srdci. Musela jsem se bránit. Cítila jsem, jak mnou prochází podivná vlna. Něco ze mě vyletělo, bylo to tak prudké, až jsem spadla na zem. Nemohla jsem se nadechnout. Přišla jsem o dech. Moje energie slábla. Neměla jsem sílu mít i nadále otevřené oči. Viděla jsem jen černo. Ztrácela jsem vědomí. A při tom na mě pršelo.

Nikdo k ní neběžel. Nevšimli si jejího utrpení, ignorovali ji. Jako by pro ně byla neviditelná. Jenže nebyla tak lehce přehlédnutelná. Její jekot zvedal chlupy na rukou do pozoru, vyvolával hrůzu ve všech okolo. Ani to je však nepřimělo za ní rychle vyrazit. Jako by nikomu nedocházelo, že se děje něco děsivého. Kromě jednoho jediného člověka.

On zareagoval jako jediný. Rychle se k ní rozběhl. Jeho pohled ji vyhledal mezi regály. Držela se za hlavu a ječela. Oči pevně stisknuté. Musel jí pomoci, jeho instinkt mu to nařizoval.

Pak z ní něco vyletělo. Neviditelná vlna energie proletěla vzduchem až ke svému cíli. Náhle všechny lahve s pitnou vodou explodovaly. Opravdu všechny najednou. Voda se rozlétla do stran. Hrozilo, že ji utopí přívalová vlna.

Ale jí se vyhnula. Jako by ona stála za jejím osvobozením. Na znamení díku ji nechala a zamířila přes obchod ven. Přímo k němu. Jenže on dál nebojácně pokračoval za ní. Nehledě na nebezpečí jí musel pomoci. Možná to byl důvod, proč ho vlna obešla. Měl jako jediný dobré úmysly.

Opatrně ji pohladil po mokré tváři. Byla ledová a mokrá. Padaly na ně kapičky vody, které se dostaly do vzduchu. Rychle jí na krku začal hledat tep. Nic. Pokusil se o to i na ruce, jenže se stejným výsledkem. Nedýchala. Srdce jí netlouklo. Byla mrtvá.

„Ne!“ vykřikl a ihned začal s první pomocí. Masíroval jí srdce v pravidelném rytmu. Dvakrát vdechl do jejích ledových úst. Znovu masíroval. Znovu dýchal. Znovu a znovu...

A pak začala prudce kašlat. Její oči se prudce otevřely a znaveně na něj pohlédly. Ozvala se siréna, někdo musel zavolat záchranku. Ani nevnímal, kdo to byl. Jen to, že jí právě zachránil život. A že už navždy chce hledět do těch jejích živých tyrkysových očí.