Utopená osudem

Klid

Večer jsem usnula až po dlouhé době zírání před sebe. Ráno po probuzení jsem dělala to samé. Koukala se na tu nebeskou modř, moji oblíbenou barvu, a snažila se vzpamatovat ze všeho, co se včera stalo. Přijela Gabrielova přítelkyně, našla jsem si nové přátele a mezi nimi i milého Olivera. Čekala jsem, že budu toužit po Gabrielově žárlivosti, že na něj budu naštvaná. Že znovu pocítím bolest. Ale nic tu nebylo. Pocity vymizely a zůstalo po nich jen prázdno.

Zvedla jsem se pomalu z postele, jako robot se osprchovala a oblékla. Podívala jsem se sama sobě do očí. Tyrkysový pohled ztratil třpyt, který získal. Kaštanové vlasy mi volně padaly jako rovné prameny podél oválného obličeje. Pleť jsem měla bledou, bylo znát, že jsem ta ztracená kila znovu doháněla. Postavu jsem měla štíhlou, s rysy jisté ženskosti. Moje srdce tlouklo, krev proudila, dýchala jsem studený vzduch v pokoji. Ale jinak jsem vypadala přesně jako mrtvola.

Rozhodla jsem se vystrčit nohy z baráku, potřebovala jsem se v klidu projít. Musela jsem si obléknout svůj černý kabát, který by někomu mohl připomínat pončo. Měl tvar trojúhelníku, uprostřed se však dal rozepnout. Otvory na ruce byly poměrně vpředu. Měla jsem ho ráda, zadržoval teplo a vpadal prostě fantasticky. Dnes jsem si v něm však připadala nevýrazná. Přesně tak, jak jsem to chtěla.

Procházela jsem se a přemýšlela. Neměla jsem cíl, proto jsem se nechala vést svýma nohama. Věřila jsem, že najdou místo, kde budu zase sama sebou. Po několika minutách už jsem si ani cestu neuvědomovala. V lese se držela šedá mlha, viditelnost však zůstávala stále slušná. Dívala jsem se pod své nohy a zároveň nevnímala jediný svůj krok. Dokud jsem se nedostala až k jezeru.

Hladina byla stejně šedá jako dnešní nebe, přestože obvykle mělo barvu poměrně čisté modři. Jediné pískové jezero v celém okolí. Jediné místo, kde se dá při pěkném počasí koupat. A pro mě také jediné místo, kam jsem se chtěla dostat.

Dotkla jsem se ledové vodní hladiny, projelo mnou podivné mrazení. Nebylo způsobené zimou. Voda jako by mi dala elektrický šok. Trochu mě to vylekalo, donutilo mě to ucuknout. Přestože by si každý normální člověk šel radši po svých, já jsem asi v tomhle ohledu k těm normálním nepatřila. Přála jsem si, aby se voda dotkla mé ruky. Natáhla jsem ruku před sebe, vedl mě můj instinkt. V duchu jsem si přála, aby ta voda nic neudělala a tohle všechno, co jsem chtěla zkusit, byl jen výplod mé šílené mysli, která přestávala ten nápor bolesti snášet. Na druhou stranu jsem toužila zjistit, jestli mě neodlišuje i něco jiného, než tragická ztráta rodiny.

Zavřela jsem oči a čekala. Byla jsem nedočkavá a klidu mi také moc nezůstalo. Vteřiny pro mě byly téměř nekonečné. Chlad kolem sebe jsem nevnímala. Ocitla jsem se v prázdnu, kde ani vítr nevál. Kde jsem byla sama. Jen já. A voda, která se vyšplhala až k mé ruce.

Otevřela jsem oči. Kolem ruky se mi obmotával malý pramínek vody. Jako by byl živý. Vinul se ke mně co nejblíže, dotýkal se mě. Já jsem jen fascinovaně koukala. Nechápala jsem, jak jsem něco takového dokázala. Ta voda mě poslechla. Řídila se mým povelem, mým přáním. A já se toho opravdu děsila.

Ucukla jsem mu a pramínek spadl zase zpět. Hrát si s vodou, na to jsem neměla náladu, ani čas. Rozhodla jsem se vrátit domů, ovšem vyšel z toho nakonec rychlý vyděšený běh až domů. Netušila jsem však, že to je to poslední místo, kam v tuhle chvíli chci. Protože před dveřmi seděl Gabriel a skoro zoufale se díval na své ruce. Přemýšlel, tenhle pohled jsem znala. Několikrát jsem se nadechla, ale zavalil mě ten známý klid z rána. Ještě chvíli jsem tam stála a pozorovala ho. Byl to on, tím jsem si byla jistá. Znala jsem ho. Jenže mu chyběl ten pěkný úsměv, na který jsem byla zvyklá. A to mě trochu rozhodilo.

„Ahoj, Gabrieli, co tu děláš?" usmála jsem se trochu až uměle. Nedokázala jsem předstírat moc dobře.

„Lin, jdu se ti omluvit. Včera..."

„Je to v pořádku, Gabrieli. Nic z toho, co se stalo, nemusíš omlouvat. Jako kamarád jsi toho pro mě udělal až moc, díky tobě jsem se trochu vzpamatovala a našla si přátele. Pořídil jsi mi tu nejhezčí róbu, co jsem kdy viděla. Takže všechny omluvy si můžeš schovat, protože já jsem ti jenom vděčná." usmála jsem se trochu reálněji, protože jsem vlastně byla šťastná. Jasně, nikde uvnitř jsem nic necítila, ale navenek jsem musela vypadat šťastně. Ostatní by mi na to skočili. Gabriel mi koukal až do hloubi duše. A tam jsem ho oblbnout nemohla.

„Lžeš mi, Lin."

„Znáš mě dva měsíce a už to umíš poznat?" pronesla jsem trochu ostřeji.

„Znám tě dva měsíce a už první pohled mi řekl, že se do tebe..."

„Neříkej to. Máš přítelkyni, kterou miluješ. Já jsem tvoje kamarádka." odsekla jsem a zabránila tak katastrofě, která nám hrozila. City všechno ničí a, přestože jsem ho měla ráda, věděla jsem, že takhle to nejde. Přešel ke mně blíž, chtěl se mi podívat do očí. Ucouvla jsem a sklonila hlavu. O krok se zase přiblížil. Znovu jsem couvla. Další krok. Jenže tentokrát už jsem mu ucouvla naposledy. Neměla jsem kam dál utéct, za mými zády byla zeď domu a přímo přede mnou jeho postava. Rukou mě chytil za bradu a zvedl můj pohled k sobě. Dívala jsem se na něj kamenně. On to poznal. Pochopil, co se stalo. Přečetl si, co provedl.

„Přestala jsi cítit. Tvoje srdce zkamenělo. Nezvládlo bolest, přesně jak jsem tě varoval." vydechl zlomeně. K mému překvapení mi byla jeho bolest lhostejná. Už i já chápala to, proč jsem ráno i večer koukala do prázdna a nebyla ničeho schopná. Protože normálně bych brečela. Ale nyní to díky "kamennému srdci" nešlo.

„Takhle je mi dobře." odpověděla jsem pevně, i když ne příliš upřímně. Bude mi chybět radost a smích. Ale láska, náklonnost nebo bolest a žárlivost byly jen zbytečnou zátěží. A té já se zbavila opravdu ráda.

„Milovala jsi mě."

„Nikdy jsem to netvrdila."

„Ztratil jsem tě."

„Jak se říká: Budeme kamarádi."

„Ta Lin, kterou jsem objevil, ta by to takhle nikdy nechtěla."

„Ta Lin byla slaboch. Já se vzchopila. Už žádný brek, žádné hloupé city. Bude to lepší pro oba. Ty máš svoji přítelkyni a já mám nové přátele. Pokud mezi nimi chceš být i ty, je to jen a jen na tobě, Gabrieli." pronesla jsem a chtěla se kolem jeho paží protáhnout do svého domu. Nedovolil mi to. Zastavil mě v pohybu, naklonil se ke mně. Jeho rty se dotkly mých. Projela mnou energie, která zamířila k mému srdci. Tomu, které už dávno necítilo nic. Energie narazila do kamene, ale nic se nestalo. Odstrčila jsem ho od sebe. Naštvaně se na něj podívala. Nikdy jsem se s ním nechtěla hádat, jak sám řekl, milovala jsem ho. A nějaké věci, které k tomu patřily, stále přetrvávaly. Ale rozhodně mu to nedávalo možnost mě líbat. Ne po tom, co se stalo.

„Přála bych si zapomenout na každý moment, kdy jsem se do tebe ještě víc zamilovala." vydechla jsem naštvaně. Nemohla jsem uvěřit, že se o něco takového vůbec pokusil. Věděl, že zareaguji nějak takhle. A stejně to zkusil.

„Bylo to pro tvé dobro, Lin."

„Nic neříkej! Chci být tvoje kamarádka jako předtím. Máš svoji přítelkyni, které by ses měl věnovat, a já nové přátele. S nimi budu v pohodě, zatím co ty se můžeš věnovat Kaytlin." pronesla jsem, zatímco se do mého hlasu pomalu vracel klid. Věděla jsem stále, co je správné, a podle toho také jednala.

„Utíkáš ode mě?" zeptal se šokovaně.

„Ne, nabízím ti oboustranně výhodné přátelství. Můžeš tu pro mě stále být stejně jako já pro tebe, ovšem jen v přátelském slova smyslu. Kdyby tomu totiž bylo jinak, oba si ublížíme. A to ani jeden nechce." pronesla jsem vážně, ale vztek byl nadobro pryč. Tak přeci jen jsem nějaké emoce prožívat dokázala.

„Vždycky tu pro tebe budu. Lin." usmál se smutně a objal mě kolem pasu. Tiskl si mě k sobě tak blízko, jak jen mohl. Věděl totiž stejně dobře jako já, že tohle je maximum, které mezi námi už navždy bude. Je to tak lepší pro nás oba.