Utopená osudem

Úsměvy

Bavili jsme se spolu o všem možném a díky tomu jsem zjistila, že máme mnoho společného. Líbili se nám stejné kapely, stejné knihy, stejní umělci, stejné filmy... Mohla bych takhle pokračovat donekonečna. Vím, že to zní asi trochu pohádkově, jenže sem tam se najdou lidé, kteří jsou si podobní. Navíc jsme občas narazili na rozdíly, které byly značně osvěžující.

Připravila jsem nám něco k pití a popcorn, zatím co jsme dál debatovali. Oceňovala jsem, že se neptal na rodinu, zřejmě však pochopil, že když budu chtít, povím mu o ní sama. A to já ještě dlouho chtít nebudu, už jen proto, že na to potřebuji sama zapomenout. Mít z toho depresi celý večer a pokazit nám ho jsem opravdu nechtěla. Navíc ani jeho rodina nemohla být úplně dokonalá, když tu žije sám. Možná to byl hlavní důvod, proč jsme si oba dva tohle téma odpustili.

Pak jsme se přesunuli do obývacího pokoje. Poprvé v tomhle týdnu byla moje únava pryč, spolu se všemi dalšími negativy, které během těch pár dní objevily. Gabriel si vzal na starost výběr filmu a já se s ním nehádala, koneckonců měl stejný vkus jako já. Jeho volba mě však překvapila.

Nikdy bych neřekla, že pustí romantickou tragédii. Seděla jsem sice dost daleko na to, aby se pokusil o cokoliv nevhodného, co mezi přáteli nemá co dělat, jenže jsem ho nenápadně sledovala spolu s filmem. Neuniklo mi nic, ani ten nejmenší pohyb.

Často se díval na mé reakce, které se během filmu opravdu měnily jak na horské dráze. Smála jsem se, měla jsem obavy, culila se nad romantikou... A na konec brečela. Hodně. Když běžely titulky, Gabriel televizi vypnul. Podívala jsem se na něj a snažila se vstřebat to, co jsem právě viděla. Moc mi to nešlo.

„Proč jsi mi sakra pouštěl něco takového?" zeptala jsem se vzlykavě.

„Protože jsem se musel přesvědčit, jestli stále něco cítíš,“ odpověděl a setřel mi jednu slzu z tváře. Ihned jsem pokračovala svýma rukama, připadala jsem si hloupě. V srdci jsem měla bolesti dost a teď se k ní přidala i tahle pro někoho zanedbatelná. Jenže pro mě byla každá další bolest jako úder kladivem do zdi. Nakonec bude stačit jen jeden malinký a zeď se sesype. Moje sebeovládání zmizí. A já propadnu nekonečnému žalu, kterému se tak dlouho usilovně bráním.

„A k čemu jsi dospěl?“ zeptala jsem se už trochu normálněji, protože jsem zase nacházela svůj vnitřní klid.

„K tomu, že bys měla více ventilovat bolest. Když ji budeš zadržovat, ublížíš si,“ pronesl, jako by to znal z vlastní zkušenosti. To, jak si ve mně četl, se mi nelíbilo.

„Měla bych se trochu upravit, musím vypadat hrozně,“ změnila jsem téma a chtěla se odebrat do koupelny, jenže Gabriel mě stihl chytit za ruku, když jsem ušla teprve dva kroky jeho směrem. Stáhl si mě k sobě, takže jsem mu seděla na nohách.

„Vypadáš dobře, Lin. Jen trochu smutná,“ usmál se a pohladil mě po tváři. Bylo to, jako by se mě dotýkal jemný lístek stromu. Takováhle situace měla být vyloučená, neznali jsme se moc dlouho. I to, že tu byl, mi dokazovalo, jak lehkovážně se chovám. Avšak neodtáhla jsem se, jeho doteky mi nevadily. Podivně mě tím uklidňoval.

„I tak si myslím...“

„Já si myslím, že potřebuješ objetí. Aby se ten smutek trochu uvolnil,“ přerušil mě a zahleděl se mi do očí, aby jeho slova získala na důležitosti. Ty světle zelené oči mi připomněly čerstvé lístky, které vyrašily na stromech na jaře.

Přemýšlela jsem o jeho nabídce a snažila se přijít na to, co tímhle vším sleduje. Bála jsem se, aby se nezachoval jako hajzl a nezradil mě. Pomalinku si získával moji důvěru, kterou jen tak někdo neměl. Nechtěla jsem dostat nožem do zad.

Přikývla jsem. Aniž bych si uvědomila, jak zbrkle nyní jednám, vrhla jsem se mu kolem krku. Ihned mě začal hladit po zádech, konejšil mě, zatímco mi z očí vytrysklo pár dalších slz. Nadechla jsem se jeho vůně. Připomněla mi přírodu, která se probouzí k životu, zatímco ji bičují deště.

Venku zase začínalo pršet, dnes už po několikáté. Zavřela jsem oči a vnímala déšť spojený s jeho příjemným hlasem. Smutek jako by se vsakoval do Gabriela. Připadala jsem si každou vteřinou lépe. Nechtěla jsem se odtahovat, přestože tohle nebylo úplně typické pro začínající přátelství. Spíš mi to připomínalo starou známost, kterou jsem už oplakala a nyní tu byla znovu se mnou.

„Děkuji, Gabrieli,“ špitla jsem potichu. Nehodlala jsem ho ještě nějakou tu chvíli pustit, po dlouhé době jsem si zase užívala lidské blízkosti. Byl tu se mnou, pro mě. A já mu byla opravdu hodně vděčná za to, co pro mě dělal, ačkoliv mě znal teprve chvilku.

„Není za co, Lin. Mám za to, že ty si trochu toho štěstí zasloužíš.“

„Neměla bych tě využívat...“

„Jsem ten typ člověka, co je rád, když může pomoci. A když je to navíc pěkná holka...“

„Ty jsi hrozný idiot,“ zasmála jsem se a odtáhla se tak, abych se s pobaveným obličejem zahleděla do jeho očí.

„Sluší ti to, když se usmíváš,“ odvětil, zatím co jsem se zvedla, abych se trochu protáhla. Došla jsem k oknu se speciálním parapetem upraveným tak, aby se na něm dalo sedět. Zvedl se a došel za mnou, opřel se o okenní rám naproti mně a zadíval se podobným směrem, jako já. Na oblohu plnou černých mraků. Venku bylo pořád hrozně, počasí zřejmě nestíhalo moje nálady, které tak čile ovlivňoval Gabriel.

„Je docela pozdě a venku stále prší. Možná bys tu mohl zůstat, pokud samozřejmě chceš,“ pronesla jsem jen tak mimochodem, jako bych to nebrala ani vážně. Ve skutečnosti by to bylo poprvé, co jsem nabídla nějakému klukovi přespání.

„Jestli máme být přátelé, je tohle skvělá příležitost,“ usmál se na mě a posadil se na parapet. Místa pro dva lidi by tam asi nikdy nebylo, kdybych neztratila velkou část své váhy a nezhubla tak na opravdové minimum. Mohla jsem se tak posadit stejně jako on, záda opřená o rám a nohy propletené s těmi jeho. Pohled jsem držela upřený ven, přestože jsem si chtěla vyhlédnout další chvilku, ve které bych si ho mohla znovu nenápadně prohlédnout.

„Lin, co děláš ve volném čase?“ zeptal se, aniž by přestal koukat na okno.

„Schovávám se před lidmi.“

„Nemyslím si, že by tohle byl nějaký zájem.“

„Ptal ses jen, co dělám. A já se usilovně věnuji schovávání,“ usmála jsem se a konečně si ho zase prohlédla.

Měl světlé vlasy, popelavě blond odstín v tomhle jemném světle ještě zbledly skoro do platinové. Padaly mu do elegantně řezaného obličeje s výraznými rysy. Zadívala jsem se na jeho čelist, její hrana byla dokonale tvarovaná. Rty měl krásně růžové, takový typ, který chce líbat každá holka (já ne, samozřejmě). A pak tu byl samotný hřeb celého vzhledu. Zelené oči byly neuvěřitelně jedinečné, nikdy jsem neviděla čistší barvu. Jako by vzal jen to nejlepší čerstvé listí z přírody a vytvořil mozaiku. Připomínaly mi jeho neposkvrněnou duši, tohle místo ho nezkazilo. Zatím.

„Lin, kamarádkám tohle obvykle neříkám na rovinu, protože to vypadá, jako bych po nich jel. Jenže když se na tebe podívám, jsem si jistý, že nebýt všeho zlého, patříš mezi bohyně na Zemi. Jsi neuvěřitelně krásná a nikdy bys na to neměla zapomínat,“ podíval se mi do očí a jeho úsměv mi jen potvrdil, jak moc vážně ta slova myslí.

„Děkuji,“ odpověděla jsem. Jinak jsem reagovat nemohla. Mohl by si to špatně vyložit. Radši jsem pokračovala naprosto normálním tématem jako budoucnost po škole. Naše konverzace se naštěstí znovu ubírala naprosto kamarádský směrem. A tak by to mělo zůstat.