Utopená osudem

Laskavost

Týdny poměrně ubíhaly, když mě v mém stereotypním životě sem tam vyrušil Gabriel se svými ztřeštěnými nápady. Když bylo pěkné počasí, vymyslel všelijaké venkovní aktivity, proti nimž jsem nemohla nic namítat. To by bylo s jeho nadšením naprosto zbytečné. 

Několikrát jsme se vydali na obhlídku okolí na kolech, jindy mě vzal běhat nebo bruslit do naší malé obytné čtvrt. Snažila jsem se vyhýbat ostatním lidem, jenže i tak se brzy rozkřiklo, že se se mnou baví. Překvapivě to nemělo tak děsivé následky, jak jsem čekala. Někteří se s ním přestali bavit, jiné jsem zajímala. Většina se mě moc bála na to, aby si povídala se mnou, ale Gabriel mi přísahal, že o mně ve zlém nemluví. Prý by ani nemohl, byly by to lži a těch jsem si už i podle něj užila dost.

Když bylo ošklivě, zašili jsme se v jedné malé kavárně, kam moc lidí během dne nezavítalo. Majitelka byla moje stará známá a ráda mě viděla venku. Minulý týden dokonce podotkla, že doslova zářím, jako už dlouho ne. Věděla jsem, že to "dlouho" znamená od smrti mých rodičů a bratra. Dva dlouhé roky. Tu noc jsem ztratila úplně všechno. Včetně svého vlastního života. Nyní jsem však měla Gabriela, který mi dny rozjasňoval.

Obloha se toho dne držela standartu, jako bych ji ovládala svojí náladou. Podle mých pocitů se měnila i ona. Většina podzimu se nesla v neobvyklém slunci, ale sem tam se objevily i bouřky. Moje nálady byly podobné. Nějaké dny jsem se nedokázala přestat smát, dokonce jsem s úsměvem i usínala. Jiné však ovládly zkrocené emoce a mě zavalil smutek, pocit viny a vztek. A čím více vzteku jsem cítila, tím horší ten den bouře byly. Říjen se už pomalu chýlil ke konci, což mi přibližovalo to nejděsivější období roku. Svátky.

Nikdy jsem neměla ráda svátky. Už jen kvůli tomu, že jsem je neměla s kým oslavovat. Volno navíc je vždycky fajn, mohu si ho strávit, jak jen chci, ale když máte takový život, jako já, volno vás brzy omrzí a vyhledáváte co nejvíce práce, abyste se dostali od zlých myšlenek. Chcete odplout do světa logiky bez jediného citu, kde máte jistotu, že se k vám ani jeden jediný cit či myšlenka na temnou minulost nedostanou.

V pátek jsem se snažila dostat domů co nejrychleji, potřebovala jsem uniknout, schovat se a zabarikádovat pře hloupostmi, jako je například školní Halloweenská oslava. Neměla jsem ani v nejmenším plánu se na něm byť jen ukázat. Byla to hloupá přehlídka bohatých dětí v dokonalých kostýmech a těch ostatních, co si ho jen půjčili. Možná se všichni baví, ale pro mě tyhle akce prostě nejsou. Už dva roky ne. Proto jsem byla značně překvapená, když se mi ve skřínce přistál jeden lístek. Samozřejmě i se vzkazem přímo od toho blázna, který mi to hodil do skříňky. Adresát mi byl jasný hned, byl tu jen jeden blázen, který by mě na něco takového zval.

Pro jednou by sis měla obléct něco, co se k tobě hodí. Ukázat se tak, jaká skutečně jsi. Zařídil jsem vše potřebné, stačí se jen hlásit v šest hodin na adrese připsané dole. V sedm se sejdeme přímo uprostřed parketu. Neodmlouvej. -G.

Sama pro sebe jsem se zasmála a protočila ty svoje tyrkysové oči, ten kluk byl prostě neuvěřitelný. Za necelé dva měsíce jsem si ho neskutečně oblíbila. Čím více času jsem s ním strávila, tím více jsem ho znala. A to vedlo zase k tomu, že jsem ho měla tak neuvěřitelně ráda. Gabriel byl pro mě hodně. To, co mi zlepšilo život. To, co se mělo stát, se stane. A on se pro mé štěstí děl.

Doma jsem se jen najedla a připravila se na to, co mi přichystal Gabriel. Adresa nebyla tak daleko od mého domu, rozhodla jsem se proto jít pěšky. Netušila jsem sice, co čekat, ale jak mi poručil, tak jsem udělala. Neodporovala jsem. Jemu šlo o mé dobro. Snad.

Když jsem došla na místo určení, prohlédla jsem si do detailů malý domek, před kterým jsem se trochu zaraženě zastavila. Sice se v oknech svítilo, ale musela jsem si dodat odvahy k tomu, abych zaklepala na bílé dřevěné dveře. Chvilku tam jen něco rachotilo, než se ve dveřích objevila hned na první pohled krásná žena očividně latino-amerického původu. Prohlédla jsem si ji jen rychle, byla olivově tmavá s čokoládovýma očima a nádhernými lesklými vlasy s pár téměř neviditelnými šedinami. Kypřejší postava jí opravdu sedla k menší výšce a pozdně střednímu věku.

„Jé, vy musíte být Linabell. Pan Blue mi o vás vyprávěl, jsem ráda, že jdete včas. Máme spoustu práce a tak málo času. Tak pojďte, pojďte!" popohnala mě dovnitř, aniž bych pronesla jedinou hlásku. Nestačila jsem reagovat dostatečně rychle, na její poměry jsem byla značně zpomalený člověk. Postavila mě na stupínek v pokoji velmi podobném nějakému salónu pro švadleny. Nebyla jsem si stále jistá, kde to jsem, proto jsem se zeptala.

„Promiňte mi, ale Gabriel, tedy pan Blue, mi o ničem neřekl. Mohu se zeptat, kde to jsem? A kdo jste vy?" pronesla jsem se co nejzdvořileji, zatím co si mě ta paní přeměřovala a míry si zapisovala.

„Omlouvám se, jsem trochu zbrklá v tomhle představování. Moje jméno je Nathalie Cortez a jsem místní soukromá švadlena, kterou pan Blue najal, aby pro vás ušila krásné šaty na haloweenskou oslavu. Naštěstí mi zjistil vaši velikost, takže jsem mohla aspoň přibližně odhadnout míry, ovšem něco musím v rychlosti předělat, takže mezi tím se o vás postará moje sestra Kris. Věřte jí, je skvělá kadeřnice. Z té vaší krásné kaštanové hřívy jistě vykouzlí nějaký doslova oslnivý účes. A pomůže vám i s tou mírně opálenou pletí, i když byste se měla více ukazovat venku. No, tak šup šup, stačí sejít dolů po schodech a až budete hotová, vraťte se pěkně sem. To už budu mít tu vaši nádhernou róbu hotovou." usmála se, zatím co mě vedla až ke dveřím do další místnosti, tentokrát zařízené jako kadeřnický salón. Sem se dalo jít i z venku, jenže z druhé strany, než jsem přišla já.

Nathalie zmizela. Přivítala mě o něco vyšší a hubenější paní stejného typu, jako byla Nathalie. Na nic však nečekala a hned se pustila do práce. Vlasy mi ostříhala, vyfoukala a nakonec vykouzlila naprosto nádherný složitý cop, který stočila na mém pravém boku hlavy do drdolu. Pak se pustila do malování, které bylo snad jako mrknutím oka hotové. Nedokonalosti na pleti profesionálně zakryla a jen mírně zvýraznila oči, jak sama řekla, přílišné malování se k mému kostýmu nehodí. Měla jsem tak jenom mistrně namalované stříbro-bílé stíny, řasenku a rudou rtěnkou zvýrazněné rty. Nemohla jsem ani uvěřit, že jsem to v tom zrcadle já. A to byl podle ní jen začátek.

Pak přišla na řadu moje "róba", jak ji nazvala Nathalie. Nechtělo se mi věřit, že by něco takového Gabriel vymyslel, ale zatím jsem se snažila moc tohle nebojkotovat. Spolupracovala jsem velmi ochotně. Ovšem jakmile jsem vešla zase do salónu, nemohla jsem si odpustit zírání na výtvor paní Cortézové. Spadla mi brada, byla jsem zkrátka v šoku. Nic tak nádherného jsem totiž ještě nikdy neviděla.

Ty šaty vypadaly, jako by někdo utrhl kousek denní oblohy a ušil z nich ty nejkrásnější šaty pro princeznu. Popelka by mi mohla závidět. Nemohla jsem v tu chvíli ani dýchat, když jsem si uvědomila, že jsou pro mě. Vrchní díl by mi mohl zvýraznit dekolt, který jsem znovu získala, protože byl vypracovaný jako decentně zdobený korzet se stuhovými kusy jemné síťové látky jako rukávy. Sukně, několikavrstvá a zdobená malými třpytkami, které se jen matně leskly, byla dlouhá až na zem.

Bála jsem se ty šaty obléci, abych je nějak nepoškodila cestou do té hloupé školy, ale Nathalie mě uklidnila, že mám na náš halloweenský ples odvoz. To mě donutilo se na jednu noc proměnit v pravou princeznu. Poměrně rychle mě do nich oblékla, byly to dva kusy: vršek s jednou splývavou modrou sukní a několikavrstvý spodní díl. Bála jsem se také jejich váhy, ovšem byly překvapivě lehké. Podle žen jsem vypadala dokonale. Pak už mi Nathalie jen ukázala schovanou kapsu na vše důležité, navedla mě do přistavěného auta a znovu mě uklidnila, že vypadám skvostně. Přišlo mi hloupé nechat u nich své oblečení, ale Nathalie řekla, že mi ho pošlou domů. Docházely mi výmluvy, jak se místo té hloupé akce vydat domů. Nic mi zřejmě nemohlo zabránit se tam dostat. Takže mi nezbývalo nic jiného, než se na tu maškarádu skutečně vydat.