Utopená osudem

Stálost

Ležela jsem na Gabrielově hrudi, když jsem se probudila. Zdálo se mi to nemožné. Jako kdybych stále snila. Jeho tělo tak blízko toho mého... Prostě neuvěřitelné. 

Poslouchala jsem jeho klidný tep. Ještě spal. Bodejť by taky ne, když jsme toho měli předtím tolik na práci. Jen mě překvapilo, že jsem usnula s ním. Nepřipadala jsem si tak unaveně, přestože moje podrážděná nervová zakončení dostali opravdu zabrat. Jeho polibky byly neúprosné. No, asi se na mě podepsaly všechny události včerejšího dne.

Opatrně jsem se nadzvedla a vstala, nechtěla jsem ho budit. Podívala jsem se na hodiny, byly tři ráno. Co bych také čekala, když jsem prospala polovinu dne i noci? 

Rychle jsem si zase oblékla jeho mikinu a došla se podívat na věci v pračce. Byly už dávno suché, stačilo je jen poskládat. Přivoněla jsem si k svému vlastnímu oblečení, byla to ta jeho typická vůně. Tak přírodní, tak omamná. Mokrá tráva na vlhké půdě. Přesně tak to vonělo i v tomhle městě. Deštivě. A přes to ta jeho vůně byla naprosto ohromující. Milovala jsem ho. Možná to ho povyšovalo ze vší té šedi. Asi jen pro mě, ale bylo tomu tak. Byl prostě jedinečný.

Oblékla jsem si svoje věci a už si je nechtěla nikdy sundat. I moje kůže voněla stejně jako Gabriel. Stačilo mi jen aby mě líbal na mé kůži. Stačilo, aby se mě dotýkal. A byla jsem jeho.

Oblečená jsem vyšla ven na zahradu. Nebe se konečně uklidnilo, ovšem stihlo nám ještě nadělit aspoň pět čísel sněhu. Zahrada byla úplně zasypaná, sníh přikryl všechny rostliny a uložil je k zimnímu spánku. 

Konečně jsem se zase mohla podívat na hvězdnou oblohu. Milovala jsem koukání na oblohu. Uklidňovala mě jejich stálost, přestože jsem v každé části roku se objevovala jiná souhvězdí, zase se vrátila zpět na své místo. Rok co rok. Nikdy nikam nemizely, jen málo kdy nějaká z nich padla. Držely si svoje místo, nebály se ukazovat lidem. Když jednu ztratily, nepadaly za ní. Prostě krásná, dokonalá stálost. Tak, jak bych si to přála. Chtěla jsem, aby se mi do života vrátil řád. Abych měla rodinu. Abych mohla Gabriela jednoduše milovat. Abych se už brzy nemusela starat o to, jestli mám dostatek peněz. Aby byl můj bratr se mnou.

„Už tehdy tě to uklidňovalo." uslyšela jsem najednou za sebou. Trochu jsem se lekla. Otočila jsem se. Gabriel tam stál v teplácích a bundě. Nevypadal už vůbec nemocně, vlastně mu to neuvěřitelně slušelo. Jako bych ho snad vyléčila jen svými doteky. Pousmála jsem se na něj, zatímco on došel ke mně a políbil mě na tvář.

„Kolik si toho o mně pamatuješ?" zeptala jsem se, když mě objal kolem pasu a zahleděl se na hvězdy spolu se mnou.

„Dost na to, abych tě i na podruhé dokázal okouzlit." usmál se.

„Viděl si mě někdy, jak pozoruji hvězdy? Obvykle jsem se snažila plížit ven..."

„Jen párkrát, když jsem přespával u tvého bratra. Chodil jsem se dívat na tebe, když jsi zamyšleně koukala na hvězdy. Nikdy sis mě nevšimla."

„Myslela jsem si, že všichni spí. Obvykle se mi jen nedařilo usnout."

„Ale byla jsi při tom neuvěřitelně okouzlující, musel jsem se hodně držet, abych tě nevyrušil." políbil mě na krk. Instinktivně jsem naklonila hlavu tak, aby měl lepší přístup k mé kůži. Tyhle polibky jsem prostě zbožňovala.

„Nehraj si se mnou, Gabrieli." špitla jsem na protest, přestože jsem se tohohle nemohla nabažit. Můj krk prožíval euforii z jeho polibků. Nepřál si, aby toho nechal. Vlastně chtěl přesný opak. A já ostatně také.

„Ale já si s tebou chci hrát, Lin. Jsi totiž strašně sladká, princezničko moje." otočil si mě k sobě a políbil mě na rty. Odtáhla jsem se jako první, ještě jsem s ním neskončila.

„Co všechno sis o mně pamatoval?" zeptala jsem se neoblomně, přestože mě líbal dál. Rozepínal mi kvůli tomu i kabát, takže se na moji kůži střídal venkovní chlad a jeho horké rty.

„Nikdy jsem na tebe nezapomněl, Lin. Ani na tvého bratra. To, jaký vztah jste měli, to bylo prostě neuvěřitelné. Mohl jsem jen snít o tom, že někdy budu něco takového mít i já se svojí sestrou."

„Věděl, že se mi líbíš. Proto ti ten úkol dal. Chtěl si ověřit, že mi nezlomíš srdce."

„Tak moc tě miloval, Lin. Bál jsem se udělat nějaký krok bez toho, aby mi to on sám schválil. Opravdu si mě hlídal. Bylo to trochu komické, protože si určitě uvědomil, že ti nikdy neublížím. Ne úmyslně."

„Já vím, měla jsem ho ráda úplně stejně. Jeho holkám jsem dávala testy. Chtěla jsem zjistit, co jsou zač. Naštěstí měl vždy dobrý vkus." zasmála jsem se při vzpomínce na úplně hloupoučkou Barbaru, která mi neuměla odpovědět ani na to, kolik je odmocnina ze stovky. To byla asi jediná výjimka ze všech, jinak si získal vždy jen ty krásné a chytré dohromady.

„Dostanu taky jeden?"

„Chceš snad u mě propadnout?" zasmála jsem se. Gabriel si nasadil uražený výraz. Najednou mě chytil za zadek a vysadil si mě do náruče, takže jsem musela kolem něj obmotat nohy, abych nespadla.

„Co takhle zkusit nejdříve můj test?"

„Co obnáší?"

„Opravdu hodně blízkosti."

„Myslím, že to by šlo." usmála jsem se a spojila naše rty, zatímco Gabriel mě nesl dovnitř. Chůze mu už nedělala nejmenší problém stejně jako moje váha navíc. Odtáhla jsem se až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že mě nese nahoru.

„Kam míříme?" zeptala jsem se skoro až hloupě. Ne, že bych se bála. Ale jo, trochu jsem obavy měla.

„Ke mně, Lin. Chci aby ses potom zase probudila v mé náruči v mém pokoji jako moje přítelkyně. Co ty na to? Chceš se mnou chodit?"

„Samozřejmě, že ano. Je pro mě čest být tvoje přítelkyně." políbila jsem ho. Tentokrát vášnivěji. Milovala jsem ho a chtěla to vyjádřit, co nejupřímněji jsem to uměla.

„Budu vaším princem, princezno." usmál se a položil mě na svoji postel. Napůl rozepnutý kabát knoflík po knoflíku rozepnul a odhodil na podlahu za námi. Moje tílko mu poskytlo dost nahé kůže, které se mohl dotýkat. Jenže já potřebovala víc jeho, proto za mým kabátem následovala jeho bunda. Během chvíle už jsme se dostali do stejné fáze jako předtím dole. Polonazí tak blízko, jak jen to šlo. Trochu jsem se zarazila. Tohle všechno pro mě byl splněný sen, jenže já se bála, aby se najednou neproměnil v noční můru. Stejně jako tu noc, kdy sem všechny ztratila. Během chvilky bylo všechno pryč a jediným přeživším jsem se stala já. S Gabrielem se to stát nesmělo.

„Co se děje, princezno?"

„Bojím se, že se rozplyneš přímo před mýma očima." přiznala jsem a odvrátila svůj pohled. Nemohla jsem se mu dívat do očí, mohla bych tím tu katastrofu přivolat. Kdykoliv jsem se přiblížila k dokonalosti přítomného okamžiku, dostalo se mi jen bolestivého pádu.

„Lin, jsem skutečný. Nikam se nechystám. A kdyby se cokoliv stalo, slibuji, že si k tobě najdu cestu třeba i ze samotného pekla." políbil mě na čelo. Trochu jsem se uklidnila a dostavilo se to známé uvolnění, které jsem nacházela jen s ním. On byl mojí jistotou v tomhle tak nejistém světě.

„Miluji tě, Gabrieli."

„Miluji tě, Lin."