Utopená osudem

Hodně štěstí

Poslední dobou jsem na patové situace měla obrovské štěstí. Jediné, co jsem od osudu chtěla, byl klidný život obyčejné dívky. Nejspíš jsem toho po něm žádala moc. Nejdřív mě málem zapálil, pak mě nechal být vyvrhelem, dal mi schopnosti, které mě málem zabily, nechal mě shodit do rozbouřeného Atlantiku, umožnil první vládkyni větru způsobit mi omrzliny a nyní mě vydával napospas Gabrielově matce Sarah.

Nemohla jsem se pohnout. Plíce přijímaly jen minimum vzduchu. Oči těkaly a hledaly možnost, jak se z tohohle dostat. Moje srdce vyvádělo, divila jsem se, že nemám po takové zátěži infarkt. Po podlaze klaply podpatky, jednou, dvakrát, třikrát. Sarah se postupně přibližovala ke mně. Její pohled byl zuřivý, očividně mě skutečně nenáviděla. Stála jen centimetry ode mne, když se ozval její naštvaný hlas. Překvapení však bylo, jak vražedně dokázala použít tichý tón.

„Vím, kde jsi byla. Vím, že jsi jen pouhá podvodnice. Vím, že Gabriela skutečně nemiluješ." pronesla a zpevnila svůj stisk vzduchu kolem mě. Začínala jsem se dusit, kašel ze mě však vycházel jen nepatrný, protože jsem nemohla pohnout trupem.

„Madam, nechte mne vám vše vysvětlit. Nevím, co si myslíte, ale rozhodně je to jinak, než to vypadá..."

„Nemám ráda lháře a ty jsi jeden z nich." pronesla a prošla pomalu kolem dokola. Prohlížela si moje tělo a nejspíš hodnotila, kolik tlaku ještě snesu. Mohla jsem ji ujistit, že skoro žádný. Díky jejím slovům jsem si však uvědomila, že mě nenechá. Ne dobrovolně.

„Doporučuji vám, abyste mě pustila, paní Blueová."

„Ty mi něco doporučuješ? Myslíš si snad, že se z tohohle jen tak dostaneš? Že tě Gabriel zachrání? To tě musím vyvést z omylu, děvenko, on už totiž dávno spí. Nechtělo se mu čekat, než se vrátíš od nějakého ze svých záletů..." zasmála se, její arogance se mi nelíbila. Začala jsem se i přes nedostatek kyslíku soustředit na svoji moc. Voda naštěstí nebyla daleko. Pomohla jsem jí najít cestu, zformovala jsem ji podle své potřeby a trefila s ní Sarah přímo do hrudi. Klopýtla a stisk kolem mého těla se uvolnil. Její zmatení bylo pozoruhodné.

„Myslela jste si snad, že jen vaše rodina dokáže ovládat živly? Že mě tu chytíte a zbavíte se mě?" kráčela jsem k ní blíž a blíž, přičemž za sebou jsem měla stejná ostří, jako jsem ukázala Harper. „Se mnou si nikdo hrát nebude. Já vašeho syna miluji tak, jako ještě nikoho na světě a udělala bych pro něj cokoliv, jen aby byl šťastný. Nikdy bych ho nepodvedla, nikdy bych mu záměrně neublížila. Ne tak, jako to děláte vy. Vyprávěl vám, co se stalo, když se vrátil po zkažených zásnubách? Jak málem zemřel? Jak jsem náhodou šla kolem a zachránila mu život? Tehdy jednal v afektu a málem ho to stálo všechno. Kvůli vám, kvůli tomu, že jste nebyla na jeho straně. A ani teď, když je se mnou šťastný, na jeho straně nestojíte. To vy ničíte svému synovi život. A pokud si mě i přes váš nesouhlas bude chtít vzít, já řeknu ano, protože si nedokážu představit život bez něj." pronesla jsem, když jsem ji donutila strachy couvat až ke zdi. Tam jsem se zastavila. Neměla jsem náladu na její další slova, ať už chtěla říct cokoliv.

„Jsem stejně mocná jako vy nebo váš syn. A nenechám vás, abyste proti mně znovu použila svoji moc. Pokud to totiž uděláte, budu připravená se bránit. Účinně bránit." dokončila jsem svoji řeč a nechala ostří zalít květiny v místnosti, přestože jich tu moc nebylo. Poté jsem se otočila a zmizela v útrobách domu. Jediné, po čem jsem nyní toužila, byla Gabrielova náruč a postel.

Ráno jsem se probudila přesně tak, jak jsem usnula. Gabriel mě instinktivně objímal a tiskl si mě k hrudi, zatímco já se omámeně dívala kolem. Opatrně, aniž bych ho vzbudila, jsem vstala. Dnes měl narozeniny. Čekaly ho opravdu neodkladné věci, ačkoliv to měl být den plný štěstí. Nečekala jsem, než se vzbudí a vklouzla do koupelny, když jsme včera skončili tak špatně, nechtěla jsem mu kazit narozeninové ráno. Poté jsem se v tichosti oblékla a nechala se jednou uklízečkou nasměrovat do kuchyně, kde jsem našla velmi milou Melisu. Byla to jejich osobní kuchařka a spolu s pár dalšími lidmi si přivstali, aby mohli mému Gabrielovi připravit snídani. Když jsem lezla z postele, nevšimla jsem si, kolik je hodin, ale nyní jsem se mohla podívat a zjistit, že je teprve sedm ráno. Normálně bych takhle brzy nikdy nevstala, koneckonců jsem nešla spát úplně brzy, ovšem když už jsem byla vzhůru, nabídla jsem svoji pomoc Melise. Nadšeně odsouhlasila, že bude jen ráda. Měla Gabriela moc ráda, jako menší jí prý do kuchyně chodil na medové sušenky, její speciální recept. Vyprávěla mi toho o něm spoustu, takže jsem se celé ráno nemohla přestat usmívat nad tím, jak roztomilý byl.

Poté Melisa trvala na tom, že mu snídani do postele přinesou služebné, ovšem já jí to nedovolila. Gabriel byl můj přítel a já jsem byla jediná, kdo ho může takhle po ránu překvapit, samozřejmě jejich zásluhou. Mel se na mě usmála a řekla mi něco, čeho jsem si od ní velice vážila:

„Chápu, proč jsi vás pan Gabriel vybral, jste velmi okouzlující dívka. Navíc takhle šťastného jsem ho nikdy neviděla. Moc vás miluje, slečno Linabell. A vy očividně milujete jeho. Přeji vám mnoho štěstí, vám oběma." usmála se na mě, když jsem s připraveným tácem odcházela. S úsměvem jsem jí poděkovala, její slova byla upřímná a zahřála mě na srdci jako už dlouho nic.

Dokonce jsem se na Gabriela už ani nedokázala zlobit, takže když jsem otevřela dveře a on ještě stále ležel na posteli, ačkoliv bylo něco málo po osmé a venku svítilo slunce, neodolala jsem mu. Byl tak krásný, ranní paprsky mu rozsvítily jeho vlasy do nádherného medového odstínu a všechny jeho rysy vynikly. Vzpomněla jsem si, že mi lhal, avšak pohled na jeho nádhernou tvář mi znovu způsobil mravenčení v celém těle. S každým okamžikem jsem se do něj zamilovávala čím dál tím více. A když jsem si myslela, že už to víc nejde, našel způsob, jak mě přesvědčit o opaku.

Odložila jsem snídani na stůl vedle postele a posadila se tak, abych měla jeho obličej směrem k sobě. Pohladila jsem ho po vlasech, políbila na čelo. Jeho oči pomalu zakmitaly, než se otevřely. Překvapeně na mě upřel ten nádherný zelený pohled.

„Dobré ráno, lásko." usmála jsem se a políbila ho na ty jeho sladké rty. Všimla jsem si, že je nejen beze slov, ale také bez dechu. Tohle rozhodně nečekal.

„Myslel jsem, že se zlobíš..."

„Já si to myslela také, dokud mi srdce nepřipomnělo, že jsi mnohem důležitější, než nějaká hádka okolo moci. A že tě radši vidím šťastného, než naštvaného." pronesla jsem. Opatrně se posadil, abych se k němu nemusela sklánět.

„Omlouvám se, nechtěl jsem ti lhát nebo tě nějak urazit. Víš, že tě miluji a nechci tě ztratit..."

„Necháme to být, ano? Dnes máš narozeniny! Mám pro tebe hned několik dárků. A první ti stydne támhle na stolku." podala jsem mu jeho snídani do postele.

„To ty?"

„S malou pomocí místních pracovníků v kuchyni."

„Lin, ty jsi opravdu to nejlepší, co mě kdy potkalo..."

„Tak nemluv a jez, zlato." zasmála jsem se. Dnes toho bude ještě hodně, za co mi řekne něco v tomto smyslu, nechtěla jsem, aby to plýtval na takovéhle samozřejmosti. S radostí se dal do jídla a já jen doufala, že mu to vydrží celý den. Protože nejtěžší teprve přijde. Návštěva u jeho otce.

444�333�333�333�333�333�444�555�444�444�444�333�333�444�444�444�444�444�444�555�555�555�555�444�555�555�555�555�555�555�555�666�555�666�666�666�666�777�666�555�555�666�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�777�888�888�888�888�888�888�888�888�888�888�888�888�888�888�888�888��