Secret War

Chapter 2.

Hope

Vůbec netuším kde jsem a ještě k tomu mě bolí rameno. Na místě kde je bolest největší je známka po vpichu. Podle toho jak se cítím, tak si myslím že mi dali nějakou uspávací látku.

Mé vězení tvoří čtyři šedé stěny. V místnosti je vlhko a chladno, nejsou zde žádná okna, jen matrace prolezlá moly a o záchodě raději nebudu mluvit. Nevím co je za den ba ani kolik je hodin, klidně bych tu mohla být i dva dny. Neustále jsem nucená pozorovat velké kovové dveře. Čekám, čekám vteřiny, minuty, hodiny a stále nic se neděje, nikdo nepřichází.

Asi jsem musela na chvíli usnout, protože když se probudím, tak je v místnosti nějaký muž v bílém plášti a sedí na židli, kterou si musel sebou přinést. Bude mu kolem padesáti, jako postava je dosti vyhublá až téměř připomíná chodící kostru.

,,Dobré útro, slečno Greenová." pozdraví mě rusky a zbytek oslovení už vede v angličtině s nepřeslechnutelným přízvukem.

,,Kdo jste?" vyprsknu na něj.

Drobně mu škubnev koutku úst. ,,Budu vaším ošetřujícím vračom (lékařem). Miňjá zovút (jmenuji se) Jurij Vasiljevič Chlestakiv." udělá krátkou pauzu aby si mohl narovnat brýle. Většinu slov si musím domýšlet, prostě rusky neumím. ,,Vy znájetě čto vy zděs dělájete?" (Víte co zde děláte)

,,Co, prosím?" Vůbec jsem té větě nerozuměla.

Unaveně si povzdychne. "Víte proč jste tady?" zopakoja svou otázku.

Vstanu z té nechutné věci, které se dá s těží říkat matrace. ,,Ne, jak bych to tak asi mohla kurva vědět?" Zakřičím na něj.

Můj hněv mu dodá víc života, jako by i chtěl abych začala být agresivní. ,,Uklidněte se slečno Greenová. Pokusím se vám vše vysvětlit. Da (ano), unesli jsme vás, jste naším vězněm a pokud nebudete spolupracovat, tak vás to bude bolet a to hodně. Já nemogu gavarit vám, kdě my sejčás nachódimsja. (Nemůžu vám říct, kde se momentálně nacházíme) A da (ano), naša lokacía jesť někde v Rasíi. Tím to vás vřele vítám v náruči Hydry." strašidelně se na mě usměje.

Řekněme, že jsem mu toho moc nerozuměla, ale slovo Hydra jsem nemohla nepřeslechnout. Toto slov mi vtoukal Tony do hlavy již od dětství, byl to takový strašák, kterým strašívával a já mu to nikdy nevěřila.

Ale proč by mě měli vůbec unášet, možná chtějí nějaké výkupné po Tonym, ale ten by za mě nikdy nezaplatil, nějak jeho dcera. ,,Proč jsem vůbec tady?" vyruším ho se zapisování.

Odloží propisku a pohlédne na mě. ,,Kvůli vaší neobvyklé genetickému genotipu."

Zase nic nechápu a to mluví dost srozumitelně. ,Vůbec nevímco tím myslíte." vím co je to genotip, ale nechápu o čem mluví on, jako kdybych byla nějaký mimozemšťan.

Otevře složku do které si předtím zapisoval. ,,Hope Lucy Greenová, narozená 22.července v roce 2015 na Zemy v New Yorku. Schopnosti zatím nedefinovatelné.
Otec: Davon z Farisey později přejela příjmení Green. Narozen na planetě Orbis Hame. Člověk se schopnostmi reikarnace, zvýšená pozornost a obratnost, asasín Fénixova řádu- nájemný zabiják. Úmrtí 8.srpna 2025.
Matka: Lauriel La Gun z planety La Gun alias Lara Greenová, věk neznámý.
Patřila mezi druh zvaný aqua witch- vodní víla.
Na zemy žije od roku 1940 úmrtí 8.srpna v roce 2025.
Zemřela na vyčerpání své životní sílí, kterou podle všech předpokladů předala své jediné dceři i se schopnostmy jenž vlastnila."zavře složku

Co to mele? Moji rodiče byli normální lidé, máma byla vědkyně a táta dělal trenéra v nějakém fitku. Podle toho co tady říká on, tak to zní jako by rodiče byli nějací mimozemšťané. ,,To není pravda, oba byli lidé jako já!" stojim si za svým.

"Izvinitě děvočka, eto pravda." (Promiň holčičko, ale je to pravda)

Doslova mě sere, jak furt na mě mluví rusky. Ruce mám svěřené v pěsti. Dál ani nevím co se pořádně dělo. Modrá záře a pak má Chlestakov levou nohu obalenou silnou vrstvou ledu. Přibehnou dva dozorci, znichž mě jeden knokoutuje pěstí zemy.

Bucky

Nevím po jak dlouhé době mě zase rozmrazili. Zase mám vymazanou paměť, poznám to podle lehké závratě, kterou mám po probuzení. Poslední vzpomínku, které se snažím co nejdřív držet je čas strávený se Steevem akorát mě mate ten jeho oblek Kapitána Ameriky. To je zase jejich příkaz, který mi nařizuje ho zabít kdykoliv se mi naskytne příležitost. Zbytek vzpomínek je jen mlha, kde je těžké vidět na krok. Nový úkol patřil mezi ty nejlehčí, přivést Starkovu holku do Hnízda. Nejtěžší asi byla ta cesta, letěli jsme bezmála 20h. Naštěstí po celou dobu byla ta holka mimo. Vypadá jako by před nedávném zahodila dudlík a naučila se chodit.

Výjimečně jsem mohl být u záznamu jejího výslechu, obvykle mě posílají rovnou do mé cely, které na tom není o nic líp než ta její. Stál jsem v rohu místnosti a díval se na obrazovku monitoru, kde se krčilo to dítě a pozoroval ji Chlestakov. Chuděra, bude hodně trpět, člověk by řek, že by vám měl doktor pomoct, jenže co je to za doktora, který se výživa ve vaší bolesti.

Celý jejich rozhovor byl v celku nezajímavý. Ona mu skoro nerozuměla a on si to užíval. Mou pozornost upoutala až když začal číst její spis. Ani se jí nedivím když tomu všemu nechtěla věřit. Avšak to co se stalo potom bylo neobvyklé. Z ruky kterou měla sevřenou v pěst vyšel modrý záblesk, který zasáhl Chlestakovu pravou nohu a obalyl ji vrstvou silného ledu. Bude zázrak když o tu nohu nepřijde, musím uznat, že by si to zasloužil. S tou hoklou bude ještě sranda, bohužel i práce.