Secret War

Chapter 3.

Hope

Ostraha do mě pustila proud. Nebylo to moc příjemné, na kůží se mi v místě doteku s taserem udělala spálenina, které jsem si všimla až když jsem se probudila z bezvědomí.

No super. Jsem stále v té samé cele akorát k tomu přidali bonus. Na rukou mám pouta spojená s řetězem. Nemyslím si že by to nějak ochránilo toho doktora přede mnou, teda pokud se vůbec ještě někdy objeví. Musím se tomu pousmát, ne že bych byla nějak zákeřná, ale nejen že si to zasloužil, hlavně neměl říkat ty věci.

V mém vězení panuje strašná nuda, zpočátku chodím po místnosti jak lev v kleci a ještě záleží na tom kam mě pouští řetězy. Jako bych byla nějaké zvíře nebo monstrum! Napadne mě že bych mohla vyzkoušet co dokážu, možná se mi pak podaří i utéct. Posadím se zády ke kameře abysi někdo z ostrahy ničeho nevšiml. Prohlédnu si své ruce, vypadají normálně. Zkouším se soustředit co nejvíc, avšak nic se neděje. Z čela mi ukápne kapka potu. Mám pocit jakobych ji viděla padat ve zpomaleném záběrů. Doslova ji hypnotizuji svým pohledem, až se ve vzduchu zastaví. Páni! Tohle dělám já? Nějak mě to vyčerpá, už se plně nesoustředím a pak ta kapka spadne, mě se zamotá hlava a já omdlím.

Bucky

Nějakým záhadným způsobem si vedení usmyslilo, že bych ji měl raději hlídat já. A tak sedím u zrnité obrazovky s hrnkem kávy, který stojí za nic, ale furt by to mohlo být horší. Nohy mám položené na stole, téměř usínám, probudí mě až nějaký pohyb na obrazovce. Proč nemůže ta holka být v klidu. Podle hodin bude skoro půlnoc a ona musí chodit po místnosti, přičemž dělá strašný hluk s řetězy až to slyším přes metr a půl tlustou zeť.

Promnu si své chřípí nosu, opět se zadívám zpátky na obrazovku. Konečně se zpátky posadí, ale začne se dít něco neobvyklého. Téměř to nejde vidět, ale malá tečka se začne ve vzduchu vznášet, dlaň má obklopenou namodralou barvou. Tenhle jev trvá jen pár vteřin, pak se zkácí k zemi. Chvíli ji podezřívám, že je to jen past, ale ani hruď se jí nezvedá. ,,Kurva!" zakleju na hlas. To by mi ještě tak scházelo, kdyby mi ta holka tady umřela. Odstrčím se na kolečkové židli od stolu a vběhnu do její cely. Nevím co ta holka udělala, ale její tělo je z toho vyčerpané. Její dech je mělký. Myslím že umírá. Svou kovovou rukou vytrhnu ze zdi řetězy. Vezmu její bezvládné tělo do náruče. Za tu dobu co tu je značně pohubla. Běžím s ní do sektoru C kde se nachází veškerý zdravotní personál.

,,Co jste té chudince proboha udělal?!" křičí po mě doktorka Jelena Krylova.

,,Já nic. Udělala si to sama." braním se během toho co tu holku pokládám na stůl.

Podle jejího výrazu soudím, že mi nevěří. ,,Dobrá, vojáku. Co se jí teda podle tebe stalo?" zkříží si ruce na prsou, místo toho aby začala ošetřovat.

Pročísnu si rukou své vlasy. ,,Seděla na zemi a pak jsem viděl jen modrou září těsně předtím než omdlela." řeknu jí pravdu.

Chvíli mě podezíravě pozoruje, poté pohlédne na ni a začne ji ošetřovat. Konečně.

Utře jí zaschlou krev, která jí tekla z nosu. ,,Jak to že se o ni tolik staráš?" zeptá se během ošetřování.

Zamračím se. ,,Dělám jen svou práci a ty by jsi měla dělat tu svou, místo toho vyslíchání mé osoby." zkřížím si ruce na prsou.

Na malou chvíli se pozastaví aby se mohla na mě s pohoršením podívat. ,,Tohle 'vyslíchání' taky patří do mé práce, ale ty většinou lidi zabíjíš. Teď je tady výjimka, která mi leží na stole a živá." pohlédne na ni smutně, když skončí s práci. Ten pohled je až mateřský.

Pomalu, ale jistě to začíná ve mě vřít. ,,Je to jen obyčejná, malá holka! Za pár dní beztak umře až na ní začne dělat Chlestakov ty své pokusy a pokud to přežije, tak mě bude prosit abych ji zabil. On jen tak nezapomene, že ho připravila o nohu." zlostně vykřiknu.

Jelena si z toho však nedělá těžkou hlavu. ,,Není obyčejná, ona nám ještě ukáže co umí a ani by mě nepřekvapilo, kdyby jsi nakonec ty prosil jí aby ti dala poslední ránu z milosti." mluví klidně a během toho hladí dívku po vlasech.

Praštím svou mechanickou paží do kovového, lékařského stolku, který se promáčkne. ,,Dost! Prestaň být konečně naivní a probuď se do reality! Sama dobře víš jak to tady chodí. Přežije jen ten silnější." podívám se na tu holku. ,,Pro děti tady není místo!" věnuji Jeleně poslední nenávistný pohled a odejdu z místnosti. Potřebuji si někde vybít svou energii.