Secret War

Chapter 6.

Bucky Barnes

Hope spí. Za těch pár dní co ji tady držíme mi už nepřipadá jako rozmazlené dítě. Dokonce bych i řekl že je i hezká.
Do mého pokoje vrazí bez zaklepání Chlestakov. Bohužel si všimne jak jsem se na ni díval. ,,Pane Barnesy, kroťte víc své emoce a v naší válce si nic takového nemůžeme dovolit."

,,Ano, pane." odpovím poslušně.

Posadí se na kovovou židli aby ulevil noze o kterou přišel díky mé bojivnici. ,,Víte pane Barnesy, podle mě z ní bude vynikající voják, ale aby se jím stala, tak je potřeba něco objetovat. V jejím případě to je její minulost. Chápete co tím myslím?" upře na mě svůj pohled.

,,Ano pane." ze své minulosti si téměř nic nepamatuji, často mám sny o kterých si myslím že jsou součástí mých vzpomínek.

Pokývne hlavou ,,To jsem rád pane Barnesy." oddychne si. ,, Za hodinu ať je připravena." odejde.

Už delší dobu jsem vím, že Hope nespí. Frekvence jejího dechu přestala být pravidelná. ,,Měla by jsi spát, pak už nebudeš mít tolik možností ke spánku." řeknu když se zavřou dveře za Chlestakovem.

,,Nemám teď náladu na spát, pane Barnesy." a zase odmlouvá.

Otočím se k ní čelem, na postely sedí v tureckém sedu. Vlasy má mírně rozcuchané, ale jistý mě záhadným způsobem jí to stále sluší. ,,Poslyšte vojáku..." začnu jak jsem zvyklí mluvit k ostatním.

Skočí mi do řeči. ,,Já-nejsem-žádný-voják." řekne pomalu naštvaným hlasem.

Lehce mě to vykolejí, nevím co od ní můžu očekávat. ,,Ano, ale to se změní." dám si ruce křížem na prsa.

,,Proč jsis nechal vymazat vzpomínky?" zeptá se po chvilce.

Opět jsem zaskočen jejím dotazem. ,,A kdo říká, že jsem to podstoupil dobrovolně?"

Postaví se a začne mě obcházet, jak nějakou kořist. Připadám si jako bych byl zahnán do kouta a to se mi vůbec nelíbí. ,,Aha to mnohé vysvětluje, mám ještě jeden dotaz. Proč to děláš?"

Nechápu co tím myslí. ,,Kam s tím míříš?"

Přijde ke mě blíž. ,,Proč děláš tohle všechno?" rozpřáhne ruce kolem.

,,Je to jediná věc co umím, navíc jsem v téhle smečce moc dlouho abych odešel a už žádné otázky!" raději ji zastavím než se zeptá na něco horšího.

Přikývne hlavou. Čekal bych že tím náš rozhovor skončí. Udělá ke mě pár kroků blíž. Znejistím, na tyhle situace nejsem cvičený. ,,Co to děláš?" zeptám se jí.

Pomalým pohybem se prsty dotkne mojí ruky, té mechanické. ,,Bolelo to?" pohlédne mi do očí.

Na tuhle otázku se mě ještě nikdy nikdo nezeptal. Čeká na mou odpověď, během toho zkouší po kam až sahá kovová část, když dojde k místu kde se kov mění v kůži, celý stuhnu.

Odkašlu si abych získal trochu víc jistoty. ,,Byla to nejhorší bolest jakou jsem kdy zažil, horší ale bylo že jsem svou ruku stále cítil i když už jsem ji neměl." chytnu její ruku, která stále spočívá na mém rameni, dám ji z dosahu svého těla. ,,A už nikdy na mě, takhle nesahej." kupodivu to řeknu až moc klidně.

Na očích jí vidím, že ji má slova zaskočila a zároveň i ranila. Nedokážu s ní být v jedné místnosti a odejdu si pročistit hlavu.
Poprvé se vyhýbám přímému boji, ale ona není můj nepřítel. O co se to vůbec snažím?