Bez klepání jsem otevřel dveře a vešel, za sebou jsem je zavřel. "Jak znáte mé číslo?!" Zařval jsem hned. Eguchi-sensei se na mě jen udiveně díval a potom se začal smát. "Co je k smíchu?" Divil jsem se.
"Ale nic... No k věci, my dva se moc neznáme, že?" Zeptal se s úsměvem. "Ne?" Řekl jsem udiveně. "No... Já a tvoje matka se známe. Na základce jsme spolu chodili, byla to má první láska, od té doby jsem se do nikoho nezamiloval-" Začal, ale já ho přerušil. "K věci." Řekl jsem podrážděně. "Jo promiň, no prostě jsme se znali a dnes tvá matka a celá rodina odjíždí, tebe nechají doma a protože nemůžeš být bez dozoru budeš bydlet se mnou." Usmál se a já otevřel pusu údivem.
"Co????" Divil jsem se. "Můžeš klidně zavolat mámě." Navrhl a já se hned vydal na záchody. Zavolal jsem matce.
Já: Co to má znamenat?! To mám bydlet s učitelem?!
Matka: Promiň zlatíčko, že jsem ti to neřekla osobně...
Já: Jaké promiň?! To neprominu!!! Nebudu s učitelem, nechci!!! Je divnej!
Matka: To neříkej... Je druhým nejbohatším člověkem v Tokyu, myslím, že i na světě!
Já: Končím!
Řekl jsem a položil hovor. Trochu mě překvapilo, že někdo jako on může být tak bohatý... Vrátil jsem se za tím parchantem. Vím neměl bych o něm tak mluvit, ale to že mě pořád tak pozoroval bylo nepříjemné!
"Tak co jsi zjistil?" Usmál se. Naštvaně jsem se na něj podíval. Zavrčel jsem a on se zasmál. "Pomůžeš mi tohle všechno roztřídit, prosím?" Zasmál se. "A proč jako?!" Vyjel jsem na něj. "Když budeš dělat domácí práce a budeš mi pomáhat, tak nebudeš muset platit nájem!" Zasmál se. Naštvaně jsem se na něj podíval a začal mu pomáhat.
----- O dvě hodiny později -----
Nyní měl celý kabinet vyzdobený... Nevím k čemu mu to je. "Tak můžeme domů pojď!" Zasmál se a já ho s nechutí následoval. Na parkovišti u školy stálo nádherné auto a asi i drahé.
Eguchi ho hned odemknul a naznačil ať si sednu. Sedl jsem si a připoutal se. Po cestě jsem si pouštěl písničky a vůbec ho nevnímal. Bylo mi jedlo co říká a byl jsem ještě trochu v šoku.
Dorazili jsme před jeho dům. Vystoupil jsem z auta. "A nemůžeme k nám pro kufry?" Divil jsem se. "Neboj kufry už donesla tvoje máma." Řekl a šel dovnitř. Pomalu jsem ho následoval. Otevřel dveře. "Jdi po schodech nahoru a dveře hned naproti jsou od tvého pokoje." Usmál se. Vešel jsem dovnitř, on zavřel a potom šel někam nahoru po schodech.
Šel jsem taky nahoru a hned do těch dveří naproti schodům. Otevřel jsem dveře a s nimi i pusu. Tohle že má být můj pokoj?! Celé tohle?!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kolik má ten chlap peněz?! Tohle bych si nemohl dovolit!
"Líbí? Je to jeden z těch menších-" Začal, ale já ho přerušil. "Menších?! Vždyť je to obrovské!" Vykřikl jsem s nadšením v hlase. Eguchi se zasmál a šel do nějakého jiného pokoje. Vešel jsem do svého a zavřel za sebou. Myslím, že by to s ním nemohlo být tak hrozné....
