Když jsme přijeli na konec Eguchi se usmál. "Se mnou se tolik nebojíš, že?" Zasmál se. "Mám docela hlad." Uznal jsem s trochu červenými tvářemi. "Tak tě zvu na.... Na co máš chuť?" Zeptal se mě. "Hm..... Třeba párek v rohlíku." Zamyslel jsem se.
Šli jsme společně k nějakému stánku. "Prosím jeden párek v rohlíku a jednu cukrovou vatu." Řekl a usmál se na mě. Dostal jsem ten párek a s Eguchim v patách se vydal na lavičku. Sedli jsme si a pustili se do jídla.
Dojedl jsem a Eguchi se se mnou i rozdělil o vatu. Byla jahodová, mňam! Zvedli jsme se a rozhodli jsme se jít na horskou dráhu. Šli jsme kolem klauna. Bylo to vtipné, ale Eguchi poskočil a objal mě kolem ramen. Bál se?
Podíval jsem se mu do očí a skutečně v nich měl strach. Zasmál jsem se. Tak přeci jen se něčeho bojí. Ten klaun měl klobouk a tvářil se strašidelně a držel kytku. (Obrázekvámdámdolůapřečtětesikněmuinfo! =D)
Neřešili jsme to a šli k horské dráze. Po chvíli, co mě pustil jsem ho za sebou dokonce táhl. "V pohodě? Ty se bojíš klaunů?" Divil jsem se, když jsme stály ve frontě na horskou dráhu. Eguchi kývl. "Jsi první kdo to ví!" Zasmál se. "A co tvoji rodiče?" Zeptal jsem se se zájmem a zvědavě. Zatřepal hlavou.
"Oni se o mě moc nezajímají...." posmutněl. "Oh! Promiň, neměl jsem vytahovat tohle téma...." Řekl jsem provinile. "Hmmm" zatřepal hlavou. "To nevadí." Dodal a usmál se. Ten jeho úsměv..... Nyní mi znovu bije srdce jako o život. Opravdu ho miluji?
Asi ano, ale říkat mu to nebudu, ale vím, že jsem to přijal, ano jsem na kluky, no a co? Neovlivním to to je.... Osud. "Nad čím přemýšlíš?" Vytrhl mě z přemýšlení Eguchi. "Ale na nic." Odbil jsem ho s menším úsměvem.
Eguchi nám koupil lístky a sedli jsme si do vozíku. Nejprve jsme jeli nahoru, to byla docela nuda, ale pak se to prudce rozjelo dolů a já začal ječet a dal ruce nahoru, stejně jako většina lidí. Eguchi se jen bezvýrazně díval před sebe.
"Eguchi, když už jsme tady tak si to musíš také užít!" Zakřičel jsem na něj. "Vážně si to myslíš?" Zeptal se a já kývl. Najednou položil svou ruku na mé stehno a já vykvíkl leknutím. "N-nemyslel jsem to takhle!" Zamračil jsem se. Eguchi mě pustil a taky se zapojil.
Jak jsme dojeli a vystoupily, zamračil jsem se na Eguchiho, ten se jen zasmál. "Kam teď?" Usmál se na mě. "Bylo dvanáct, nezajdeme na oběd?" Usmál jsem se. "Před chvílí jsme jedly." Divil se Eguchi. "Ale já mám zase hlad!" Vyplázl jsem na něj jazyk. Zasmál se a rozcuchal mi vlasy. Zamračil jsem se a snažil se jeho ruku dostat z mých vlasů.
Obrázek:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
