Miluji tě, sensei!

Část Šestá

Probudil jsem se, bylo něco po osmé. Protáhl jsem se a zívl si. Pomalu jsem vstal a postel jsem nechal rozházenou. Šel jsem jako zombie za vůní palačinek. Došel jsem do kuchyně a usmál se na Eguchiho. Zívl jsem si. "Oh! Šípková Růženka se nám probudila!" Zasmál se Eguchi. Obracel palačinku, již byl oblečen a upraven. 

"Hmmmm..." Zabručel jsem a sedl si ke stolu. Po chvíli přede mnou přistál talíř s palačinkami se šlehačkou. Na šlehačce bylo marmeládou napsáno: Dobrou Chuť ;)

"Jak dlouho ti ten nápis trval?" Divil jsem se. "Nějakou dobu, ale asi to už budeš mít studené, spal jsi moc dlouho!" Poznamenal Eguchi, zamračil jsem se. "Využil jsem toho, že můžu spát do kolika chci!" Řekl jsem uraženě. "A vyspal jsi se alespoň dobře?" Zeptal se mě se zájmem. Zatřepal jsem hlavou. "Měl jsem noční můry..." Řekl jsem sklesle. "To je mi líto." Zasmál se a já se na něj jen zamračil. Musí si ze mě pořád dělat srandu?

Začal jsem jíst. Bylo to perfektní, ale trochu studené. "Chutná?" Zeptal se Eguchi, když si sedl naproti mě. "Eguchi?" Zeptal jsem se. "Ano?" Divil se. "Proč jsi učitel? Jako kuchař by jsi byl lepší!" Usmál jsem se na něj. "Ani nevím..." Zasmál se a také se pustil do jídla. 

"Za jak dlouho půjdeme?" Zeptal se mě se zájmem.... Málem bych zapomněl.... "Nevím, až se nachystám." Usmál jsem se, když jsem si všiml jeho nadšeného výrazu. Ale stále mi to přišlo divné, asi kvůli tomu albu. "Ale není to vážně divné? Nechodíme spolu a nejsme ani rodina..." Uvažoval jsem nahlas. 

"Tak jestli ti to tak vadí, tak spolu můžeme chodit." Ušklíbl se. "C-Co?! N-ne! T-Ty ú-úchyle!" Vykoktal jsem. "Ale ani by jsme nemohli." Dodal jsem šeptem smutně. "Co? Neslyšel jsem tě." Divil se Eguchi. "N-nic!" Řekl jsem rychle. Co mě to napadlo? Copak toho lituji? Co to o mě vjelo? Já ho přeci nemůžu milovat! Vždyť jsme stejného pohlaví! 

Zčervenal jsem, když jsem si představil co by spolu dělali kluk s klukem. Eguchi dostal záchvat smíchu. "Nevím na co jsi myslel, ale úchyl jsi větší než já!" Smál se. "Hmmmm" Zabručel jsem a dojedl poslední sousto.

Umyl jsem talíř. "Jdu s-se n-nachystat." Vykoktal jsem. "Hele jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě, najednou byl za mnou čehož jsem se hrozně lekl. "J-jo!" Řekl jsem a chystal se odběhnout od něj pryč. Jeho přítomnost mi nedělala dobře, bylo mi u něj hrozně srdce. Byl to divný pocit. 

Měl jsem ale smůlu na poslední chvíli mě chytil za ruku a přitáhl si mě do objetí. Ani bych se nedivil kdyby slyšel ten tep mého srdce. "Proč ti tak buší srdce? To se mě tolik bojíš?" Divil se. Zakroutil jsem hlavou. "N-ne t-to není s-strach." Vykoktal jsem. Cítil jsem, že se červenám. Možná,  že ho doopravdy miluji, nikdy jsem tohle s nikým necítil.

Ale kdy se to stalo? Kdy jsem se zamiloval? Že by láska na první pohled? 

Nebránil jsem se, právě naopak objal jsem ho ještě víc, což se asi překvapil, ale pak jsem cítil jak se usmál. Pomalu se ke mě nahnul a.... Dal mi pusu?!