Miluji tě, sensei!

Část čtvrtá - Ok....

Už se blíží večer, tak jsem se rozhodl, že mu nějak budu pomáhat za to, že u něj můžu žít. Tedy zatím....

Šel jsem k nějakému z pokojů a zaklepal. V tomto domě určitě musí mít sluhy a rodinu, takže není jisté kde kdo je. Nic se neozvalo tak jsem si sám otevřel dveře. Podíval jsem se dovnitř a myslím, že budu mít na týden o práci postaráno....

Všude na zemi byli knížky nebo odpadky. Stůl byl celý zasypaný plechovkami. Skříň byla polootevřená a oblečení na zemi. Byl to nechutný pohled. Vešel jsem a za sebou zase zavřel.

Byly tam i poličky, kterých jsem si předtím nevšiml. Mezi knihami jsem viděl i nějaké ze známých mang. Nevěděl jsem, že čte mangy. Vzal jsem je a dal je podle abecedy na poličky.

Knihy jsem všechny vzal a dal do rohu na sebe, zase podle abecedy. Vzal jsem koš a do něj naházel všechny odpadky. Ještě vysát a bude to!

Najednou jsem si všiml ještě jedné.... Jednoho alba. Otevřel jsem ho a měl pocit, že se musím pozvracet.... Byli tam fotky nějakých svalnatých chlapíku, buďto polonahých nebo úplně nahých.... Chtělo se mi blít, protože byli třeba i po dvou a nazí... Ehm....

Teď bych si přál, abych se vzbudil ve škole a zjistil, že to byl sen....

Šel jsem radši pro vysavač a knihu hodil za stůl kde taky byla.

Donesl jsem vysavač a povysával. Tohle všechno mi zabralo čtyři hodiny, takže mě všechno bolelo a byl jsem unavený...

"Oh! Ty jsi tu uklidil? Děkuji!" Usmál se Eguchi, který nevím jak, ale dostal se do tohoto pokoje. "Eguchi?" Řekl jsem naštvaně. "Copak, provedl jsem něco?" Divil se. Rozhodl jsem se, že se o tom radši nebudu zmiňovat... "Ale nic..." řekl jsem a šel nějakým náhodným směrem. Došel jsem do kuchyně.

Řekl jsem si, že nachystám večeři. Vzal jsem nějakou zeleninu. Rozhodl jsem se pro zeleninový salát, ten jsem neměl dlouho. Začal jsem ho připravovat. "Co kuchtíš?" Zasmál se za mnou známí hlas. Eguchi. Trošku jsem poskočil leknutím, vždy se někde objeví a já nedokážu vysvětlit jak. "Zeleninový salát." Odbyl jsem ho a pokračoval v přípravě.

"Jak dlouho bude má rodina pryč?" Zeptal jsem se z ničeho nic. "Do konce tohoto školního roku..." Řekl a u toho  něco žvýkal. "Tak dlouho?!" Vykřikl jsem. "A nejez, za chvíli to bude hoto-" Nedořekl jsem, protože jsem se při krájení rajčat řízl do prstu. Vyjekl jsem...

Eguchi hned někam odběhl a byl během vteřiny zpátky i s kufříkem. Nenávidět jsem pohled na krev, takže se mi dělalo špatně. "Nakao! Nakao!" Snažil se upoutat mou pozornost na něj. "Taro!" Když řekl mé jméno zčervenal jsem a začalo mi být srdce... Ani nevím proč... Vzpamatoval jsem se a podíval se mu do očí.

Začal mi ošetřovat prst. Já ho jen pozoroval... Věděl jsem, že něco říká, ale nevnímal jsem co. Ani bych neslyšel co protože mi bylo srdce jako o život a on se mě stále dotýkal... Počat co?! Co to do mě vjelo?! Zatřepal jsem hlavou. "Zkráceně: Dávej na sebe pozor!" Vynadal mi. Asi mluvil o tom, ale to vážně netuším.

Až teď jsem si uvědomil v jaké póze jsme. Seděl jsem na zemi a Eguchi byl mezi mýma nohama. Začal jsem se červenal, ani nevím proč.... "Co je?" Zasmál se, když uviděl můj výraz. "C-Co? N-Ne n-nic..." Vykoktal jsem ze sebe. "To vidím" Zasmál se a objal mě. Chtěl jsem ho odtáhnout, kvůli tomu albu, ale nějak jsem neměl sílu to udělat...