Carlisle Volturi nebo Cullen

Léčba

Carlisle

Esme pořád spala. Opatrně jsem vzal její nožku a položil si ji na klín. Pak jsem vzal dezinfekci a opatrně jsem jí začal ránu ošetřovat. Nevím, jestli ji probudila bolest, nebo moje ledové ruce. ,,Promiňte, nechtěl jsem vás vzbudit." ,,Já jsem usnula?" Řekla to vyděšeně. ,,Ano." ,,Promiňte, nechtěla." ,,Uklidněte se. To je v pořádku." Když se mi podařilo ji uklidnit, tak jsem dočistil dezinfekcí její ránu a obvázal jsem to čistým obvazem. ,,Děkuju." Usmála se na mě a pak chtěla seskočit z postele." ,,Co to děláte?" Zeptal jsem se nechápavě. ,,Jdu za ostatními." ,,Myslím, že by bylo lepší, kdyby jste zůstala tady, alespoň pár dní, abych mohl sledovat jak se rána hojí." Sklonila hlavu. ,,Prosím Vás o to." Dodal jsem ještě. ,,Dobrá jen pár dní. Než se mi noha začně hojit." Zašeptala nakonec.

Měl jsem z toho velkou radost. Na Esme mě už od chvíle, když jsem ji poprvé uviděl něco přitahovalo. Těšil jsem se na každou vteřinu, kdy jsem ji mohl vidět. Měl jsem radost, že teď ji budu mít blízko sebe čtyřiadvacet hodin denně.

Esme

Nevyznala jsem se v tom muži. Byl záhadný a divný. Ale svým způsobem milý. Všechno ve mě se bouřilo. Na jednu stranu jsem ho chtěla poznat a být stále s ním. Něco mě k němu táhlo, ale ta druhá strana mi stále připomínala co je vlastně zač. Po našem rozhovoru, kdy jsem slíbila, že zůstanu v jeho pokoji, jsem si opět lehla a usnula jsem. Když jsem se probudila byla už celkem tma. Zamžikala jsem parkrát očima, než se mé oči probudili a zvykly si na tmu. Pak jsem se posadila a rozhlédla jsem se po pokoje. Všimla jsem si toho muže. Seděl v křesle a četl si knihu. Chvíli jsem ho pozorovala. Jako by to vycítil, podíval se po chvíli mým směrem. ,,Jak jste se vyspala Esme." ,,Dobře." Lehce jsem se na něj usmála. Úsměv mi oplatil a zvedl se. Přešel k malému stolku, který byl nedaleko postele a podal mi tác s jídlem a pitím. ,,Měla by jste se najíst. Prohlédla jsem si jídlo, které bylo na tácku. Byli tam míchaná vajíčka, plátek chleba a pomerančový džus. ,,Děkuji Vám." s těmi slovy jsem se pustila do jídla. ,,Nemáte za co." Při jídle mě sledoval. V jeho pohledu bylo něco jako zaujetí. Ale možná se mi to jen zdálo. Jakmile jsem dojedla, tak si vzal tác a dal ho opět na stůl. ,,Můžu se na něco zeptat?" ,,Pokud budu znát na vaši otázku odpověď." Opáčil. Lehce jsem se zasmála. ,,Myslím, že budete. Jak se vlastně jmenujete?" ,,Carlisle." ,,Carlisle." Zopakovala jsem po něm jako malé dítě.