Carlisle Volturi nebo Cullen

Hezký večer

Carlisle

Když Esme vyslovila mé jméno, celý jsem se zachvěl. Z jejích úst znělo mé jméno docela jinak. Znělo lidsky, jako kdybych byl člověk. V tu chvíli jsem pod svým jménem neviděl jen příšeru, kterou jsem byl. ,,Co jste to četl Carlisle?" Zeptala se mě a tím mě vytrhla z myšlenek. ,,Dekameron." Odpověděl jsem. ,,A přečetl by jste mi kousek?" Její prosba mě překvapila. Nakonec jsem zase našel svou ztracenou řeč. ,,Rád." Usmál jsem se. Po mnoha letech byl můj úsměv zase upřímný. Vzal jsem knihu, kterou jsem odložil po Esmině probuzení na křeslo a sedl jsem si opět do toho křesla. Ještě než jsem se pustil do čtení, tak se ozval Esmin hlas. ,,Nesednete si ke mně?" Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec touha být jí co nejblíž zvítězila. Vstal jsem a posadil se k ní na postel. Esme se stočila tak, aby byla velmi blízko mého těla. Zhluboka jsem se nadechl a začal číst.

Ony kameny, jež nalezl Landolfo – rozhovořila se Fiammetta, na niž připadl úkol vyprávět – připomněly mi jeden příběh, jenž sice obsahuje nebezpečí stejně veliká jako ten, který nám zde vyprávěla Lauretta, ale na rozdíl od něho to, co Landolfo prožil možná během několika let, stalo se v mém příběhu, jak uslyšíte – za jedinou noc.

V Perugii, jak jsem slyšela vyprávět, žil mladík, jenž slul Andreuccio di Pietro. Byl koňským handlířem, a když se jednou dověděl, že v Neapoli lze nakoupit dobré koně, dal si do míšku pět set zlaťáků, a ježto nebyl nikdy z domova sám, vydal se na cestu s jinými handlíři. Dorazil do Neapole jedné neděle o nešporách a nazítří ráno se podle pokynů hostinského vypravil na trh, kde spatřil spoustu koní. Mnoho se mu jich líbilo a chvílemi už chtěl některého koupit, ale pořád se nemohl domluvit na ceně. Aby však ukázal, že chce kupovat, vytáhl několikrát jakožto člověk nezkušený a neopatrný v přítomnosti sem tam chodících lidí váček se zlaťáky.

Stačila takhle krátká část příběhu, aby Esme usnula. Sledoval jsem její klidný spánek. Pokušení dotknout se její třáře ve mně bojovalo. A nakonec jsem mu podlehl. Lehce a jen na krátkou vteřinu jsem se dotkl jejího horkého obličeje. Její teplo se mi vrylo do kůže. Asi hodinu na to, mi někdo zaklepal na dveře. Opatrně jsem vykoukl. Byla to Jane. ,,Dobrý večer Carlisle." Pozdravila mě. ,,Ahoj Jane." Odvětil jsem chladně. ,,Posílá mě Aro. Mám ti vyřídit, že s tebou chce mluvit ve svojí kanceláři. Máš tam přijít do půl hodiny." ,,Díky za upozornění." Na tahle slova kývla hlavou a zamířila si to pryč chodbou.