Náhoda? Nemyslím si...✔

18. Kapitola

Probouzím se, netuším, kolik je hodin. Ležím na nějaké tvrdé, asi hodně staré posteli. Není tu moc světla. Skoro nic tu není.

Přemohu se a vstanu. Vypadá to tu jako ve vězení. Dveře jsou zamčené, přes malé okénko je mříž. Není mi ani až tak zima. Lehám si zpátky do postele. Že bych tušila, kolik je hodin, nebo tak? Ne.

Přemýšlím o všech krásných věcech, co jsem kdy zažila. Není toho moc. V mysli se mi vybaví vzpomínka na to, jak mě James líbal.

Steče mi jedna neposlušná slza. Vzpomínku raději zaženu.

Otevírají se dveře a v nich stojí Harry.

"Je ti dobře Fey?"

Přikyvuji. "Odkud mě znáš?"

"To ti řeknu později, dozvíš se to. Jmenuji se Harry, to asi víš."

"Harry? Někdo mi kdysi říkal cosi o jakémsi Harrym..."

"Jo, to asi byl ten Harry, co je teď zmrzačenej jak pes, co?"

"Jo, asi ano."

"Odkud jsi proboha utekla? Vypadalas, jako kdybys táhla z posledního."

"Nechci o něm mluvit."

"Dobrá. Hele, za pár hodin přijede šéf. Už odsud nemůžeš zmizet, dostal by tě."

"Kdo je tvůj šéf?"

"To nechceš vědět. Dozvíš se to... Ale nebude to pro tebe nic pěkného."

S těmito slovy odchází. Jsem vážně v průseru. Bojím se toho jeho šéfa. Co když mi něco udělá?

Hodiny plynou jako týdny. Strach se ve mě stále stupňuje.

Únavou usínám. Asi i stresem. Strachem. Nevím. Přežiju to vůbec? Netuším. Co James? Chybím mu? Ne. On už si hledá jinou. Určitě.

Někdo na mě klepe. Otvírám oči. Je to Harry.

"Šéf se vrátil." řekl jen a odešel. Vstala jsem, upravila se a vyšla z mého pokoje. Harry na mě čekal.

Vedl mě krátce. Přišli jsme do jedné místnosti. Byl tam kruhový stůl, přímo naproti mě byl otočený zády, patrně asi šéf.

"To je ale náhoda že Fey?" promluvil.

"Ne. Není."

"Zavři hubu." okřikl mě a pokračoval: "Ty asi nevíš, kdo jsem. Znovu se setkáváme."

Otočil se pomalu na židli. Předemnou byl, v celé své 'kráse', Josh McRider, můj otec.

"Svině. Co se mnou chceš udělat?"

"Ještě nevím. Harry, vrať ji zpátky. Kdyby byl drzá, jednu ji vlep, nešetři ji."

Harry mě odvádí pryč. Vzpomínám na Jamese. Chce se mi zase brečet.

Musím se odsud dostat. Ale jak? Nic sama nezmůžu. Cítím se tak prázdná. Bez pocitů, o co hůř, bez citů.

Po chvilce zaznamenám, že se mě Harry ptá, prej už asi po pátý za tu chvilku, co mi je. Odpovím, že až na pokoji. Jdeme tedy dál. 

"Tak co?"

"Musím se odsud dostat. Musím ho najít. Jen ty mi můžeš pomoc."

Souhlasil. Ale řekl, že hned musím jít. Převázal mi oči jakýmsi páskem, abych nic neviděla.

Vedl mě někudy, ani nevím kudy. Oblékl mě do oblečení, obul mi boty a pak mě vyvedl ven. Naložil mě do auta a jel.

*Pohled Jamese*

Je to už hodně dlouho, co jsem Fey naposledy viděl. Utekla ode mě.

Začala mi chybět hned ten den. Ale teď je to horší. Poslední čtyři dny jsem nervozní a na všechny hned vyjedu. Nedokážu se soustředit. Vše mi padá z rukou.

Doháje, neuvědomil jsem si, co všechno se mnou ta holka dělá. Nechci ji jen na sex, není to žádná děvka. Představa, že by ji jinej... Ne. Nesmím na to myslet.

Svolal jsem některé ze svých lidí.

"Hledejte ji. Kdekoli může být. Ale nikoho nezabíjejte. Najděte ji, prosím."

Snažím se chovat ke svým podřízeným slušně. Přece jenom, charakter člověka se nepozná podle toho, jak se chová k sobě rovným, ale podle toho, jak se chová ke svým podřízeným.

Souhlasili. Vyjeli ze sídla a jeli ji hledat. Bůhví, jestli ji vůbec najdou...

...
Dlooooujo nebyla kapitolka, pardon.
Teď toho bylo dost...
A málo nápadů :(
Ale teď to bude jen lepší. :)

Vaše
Connie