3:15 A.M.

2. - Výlet

Hleděla jsem na něj svrchu - ostatně jako vždycky - a potlačovala jsem smích. Opravdu to bylo už poněkolikáté. 

Ale stejně, už by si mohl zvyknout a přestat se vrhat k zemi, jen co na něj někdo namíří zbraň.
„Nemáš se co divit, jasně jsme se domluvili na 3:15," poznamenala jsem s úšklebkem.
„ Ne, ve 3:15 už máme být na místě. Možná, že až pro tebe přijdu postý, budeš už umět hodiny."
Protočila jsem oči. Což u mě byla překvapivě mírná reakce. Za jiných okolností už by za takovou připomínku ležel v hrobě, jenže Jake byl v právu. Vždy na mě musí čekat, než se připravím, takže to stihneme jen tak tak.
„Stejně jsi tady zbytečně brzo," neodpustila jsem si.
„No tak zaprvé, věděl jsem, že tady paní teprve bude vstávat a budu muset čekat, a zadruhé, ještě předtím ti chci něco ukázat. A kdybych ti řekl co, nešla bys."
Zase jsem protočila oči: „To nemůžeš vědět. Ale jestli chceš ukrást auto, tak to dneska na programu nemáme, pane."
Jeho pisklavý smích rozesmál i mě.
„Tak ty mě poctíš svým nadpozemským smíchem hned dvakrát a to jen za pět dní? Tomu se mi nechce věřit, Cathee."
„Catherine," opravila jsem ho dotčeně, „Jsem Catherine, Jakee." Nevím, co jsem po jeho přitrouble se smějícímu ksichtu hodila, ale ozval se přidušený výkřik, takže polštář to asi nebyl.
„Catherine - Jane - Isabello Blacková, ty jsi po mně právě hodila svou pistoli? Teda nechci si stěžovat, jsem ti zavázán, že jsi místo toho nezmáčkla spoušť, ale přesto za ten kráter, co mám nyní místo hlavy, se budeš zodpovídat mé mamince."
Nevím, co mě vždycky rozesměje, jestli je to prostě Jakem, nebo v tomto případě otokem nad jeho pravým okem.
„Prostě se už převleč, jo? A tu hračku nech dneska doma, nebudeme ji potřebovat."
Hodil mi tu ‚hračku' zpět do okna. No, ne tak úplně. Pistole narazila do zdi domu a zřítila se spolu s kusem omítky zpět na trávník.
„To tě maminka nenaučila, jak se trefit do třímetrového otvoru? Jestli tak usilovně chceš vzbudit mou rodinu, stačí zazvonit. Ale máš pravdu, celá ulice se vzbudí nejlépe tímto způsobem."
„Ha, ha, ha, kdybys tu už byla, tak se to nestane."
„Ne, kdybys mě nazýval tak, jak máš, nestane se to, takže naházej vinu na nevinné."
Už jsem ho ale nechtěla víc provokovat - na to bude čas později. Něco jsem na sebe hodila a vylezla ven z okna. Když mi zbývalo něco pod dva metry, skočila jsem. Bylo to absolutně nepotřebné, ale zachytily mě ruce.
„Zvládla bych to sama." Řekla jsem to ostřeji, než jsem zamýšlela, ale už musí pochopit, že nejsem závislá na pomoci ostatních, zvlášť ne té jeho.
„Jasně, protože zvrtnutý kotník je mnohem lepší, než se nechat nést v náručí," křenil se ještě víc než mu je podobné. I když ví, jak mě tyhle žvásty vytáčí.
„Ale je teda pravda, že to vypadá, spíš jako bych choval malý mimino," dodal ještě.
Vrazila jsem mu loktem do břicha. Jenom zafuněl, ale nepustil mě.
„Cathee, dnes jsi překvapivě milá."
„To já vždycky. A už ze mě sundej ty svý špinavý pařáty."
Usmál se a postavil mě na zem. Vzápětí se otočil na patě a rozešel se k autu. Věnoval mi jedno poohlédnutí: „Tak jdeš?"
„A co má pistole?"
„Kdybych tě neznal, myslel bych si, že ji máš snad radši než mě."

„Pravdu?"
„Ne, obejdu se bez ní. Stačí mi můj správný úsudek."
I když jsem mu neviděla do tváře, věděla jsem, že mu na ní hraje úsměv.
„Ne, ale vážně, dej mi ji."
„Řekl jsem ti, že ji dnes nebudeš potřebovat. Máš tu nejlepší ochranu, jakou si kdo může přát. A teď už nemel a nastup si."
„Dobře, ale budu řídit."
Zaslechla jsem jedno dlouhé povzdechnutí: „Ehm, jak to jen říct, abys po mně nehodila sekačkou, no... ne.''
Mít u sebe kladivo nebo třeba i sekeru - nejsem zase tak vybíravá - už bych to po něm hodila, v tom mě znal dobře. Ale jelikož jsem byla unavená, zalezla jsem na místo spolujezdce.

„Kdo ti řekl, že si máš sednout dopředu? To je místo pro dospělé. Pro tebe je místo vzadu, ale bohužel jsem nemyslel na všechno, takže se dneska musíš obejít bez sedačky."

V duchu jsem se usmála a pomalu otočila na Jakea.

On si mě ale nevšímal a nastartoval motor.

„No tak, kam jedeme?"
„Nech se překvapit, Cathee."