3:15 A.M.

12. - Beznaděj

Z nebe se pomalu začaly snášet drobné kapky deště. Seděli jsme spolu na obrubníku a beze slova naslouchali nepatrnému šelestu listí. Myšlenky mi v hlavě vířily jako zběsilé. Jake... on zabil nevinné dítě... malou holčičku. Ach bože... on... ani jim to nepřišel říci osobně, neomluvil se ani nezavolal pomoc? To není možné...

Jak mohl žít s pocitem, že zmařil dětský život a nebyl za to ani potrestán? Jak mohl se mnou celé ty roky žertovat? Jak mohl... po tom, co zemřela Katie... se mi o tom ani slůvkem nezmínit? Celou tu dobu mě uklidňoval, že za to nemůžu já, ale ten, který v sobě neměl ani špetku provinilosti, aby se přiznal. A to samé udělal on. Nechal rodinu té dívky bez spravedlnosti... Spravedlnosti, která by alespoň trošku zmírnila smutek v jejich životech. S dalším přívalem myšlenek ve mně narůstal čím dál tím větší vztek. Začala jsem se třást a zase jsem to byla já, kdo neudržel slzy maskované deštěm.

Jake se na mě otočil. Ve tváři byl celý bledý: „Cath-"
Jeho hlas byl roztřesený, ale můj ho zcela předčil: „Vůbec na mě nemluv!"
Zprudka jsem se postavila: „Jak jsi mohl?! Jak s tím vědomím vůbec můžeš žít?!"
Třáslo se mi celé tělo. Můj hlas slovo od slova sílil. Křičela jsem. Křičela jsem na celý svět. Chtěla jsem vykřičet svou bolest a bolest všech ostatních. Bolest rodiny mrtvé holčičky. Bolest všech rodin, kterým zemřel někdo, kdo pro ně byl celým světem, které zabil nějaký srab, který se bál spravedlnosti, zákona a zbaběle se skrýval ve stínech.
„Proč mi to říkáš teď?! Proč mi to vůbec říkáš?!"
Sklopil zrak ke špičkám svých bot: ,,Já... chtěl jsem ti to říct už tolikrát, i včera při východu jsem se snažil... ale bál jsem se, že se se mnou už nebudeš chtít stýkat..."
„Tos měl pravdu," otočila jsem se na patě a odcházela směrem k domovu.
„Cath, prosím-"
„Napadlo tě někdy, jak se cítí ti, kterým jsi ji vzal?"
„Já... já nechtěl -"
„Jak jsi mohl celou tu dobu chodit s hlavou vzpřímenou? Jak Jakobe?! To v sobě nemáš ani kapičku cti? Odpovědnosti? Nebo snad provinilost-"
„Cath-"
Vůbec jsem se jím nezaobírala a pokračovala jsem dál: „To tě netíží svědomí?"
„Cath, já-"
„Na celý život, který měla před sebou?"

~ Jake ~

Už jsem to dál nedokázal poslouchat. Vše, co jsem si říkal každý den, jsem teď slyšel nahlas od Cath... Nemohu dopustit, aby si o mně myslela tohle všechno... musím... musím to nějak obrátit.

~ Catherine ~

„Catherine!"
Zmlkla jsem a hleděla mu do skleněných očích. Najednou křičel i on: „Myslíš si, že tohle všechno nevím?! To si vážně myslíš, že jsem každý den přišel domů, hodil si nohy nahoru a v klidu se díval na televizi?! Ty si myslíš, že na ni nemyslím?! Tak já ti teď něco řeknu! Každý den! Každý den chodím k jejímu hrobu. Každý den jí na něj dávám čerstvé květiny. Každý den jsem tam několik hodin a prosím o odpuštění..."
Odmlčel se
„A navíc... Catherine, pravděpodobně jsi mě neslyšela, když jsem řekl, že se to stalo v noci... že si Ann hrála sama v noci? Opravdu si myslíš, že jsem ji tam nechal jen tak ležet? Že jsem nehledal její rodinu? Cath... já... dělal jsem, co jsem mohl, ale nenašel jsem nic. Vůbec nic. Ani zmínku."

~ Jake ~

Co to sakra plácám? Tohle mi nemůže uvěřit ani ona. Co jsem to za člověka? Který ani nedokáže říct pravdu své nejlepší přítelkyni. Zaslouží si vědět pravdu. Obzvlášť teď, když vím, co si o tom myslí doopravdy...

~ Catherine ~

Najednou jsem byla hrozně zmatená. Ale počkat...
„Znáš její jméno... jak ho můžeš znát, když o ní nebyla nikde ani zmínka?"
„Ehm, bude to znít šíleně, ale... ale já jsem ji tak začal říkat..."
„Ty jsi dal jméno mrtvé dívce?"
Nepohlédl na mě, ale přesto mou otázku zodpověděl: „No... já jsem si říkal, že jestliže nikoho nemá... a nikdo ji asi nehledá, že se o ní musím postarat sám... takže jsem jí sám vykopal hrob..."
Všechny urážky, všechny argumenty se vytratily pryč z mých myšlenek. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Co mám vůbec říct. Hodnou chvíli jsem jen stála a pozorovala jeho tvář staženou bolestí.
„Víš, že někdy si říkám... že to byl jen dlouhý sen... že se to vůbec nestalo... protože... protože prostě.... není možné, abych nebyl potrestán... za takový - takový..."
Nedokázal pokračovat. Můj vztek se zčistajasna proměnil v lítost. Po chvíli jsem promluvila tichým hlasem: „Pojďme domů..."