3:15 A.M.

15. - Odhalení

„Tak co teď?" vzhlédla jsem k němu po chvíli.
„Popravdě jsem si říkal, jestli se nezačneš balit."
Vytřeštila jsem na něho oči: „Ty chceš odjet ještě dnes?"
„No... ano. Takže kdybys byla tak laskavá, mohla bys začít."
„A co tvé věci? Nezajdeš domů, aby sis také něco vzal?"
Usmál se. Ale nebyl to vřelý úsměv. Jako by tím říkal, že je opět krok přede mnou.
„Já už mám všechny věci sbalené, Cath. Mám je dole v autě. Už jen chybí tvé zavazadlo."
Nemohla jsem tomu uvěřit. On má už sbaleno? A proč si ke mně zajel autem? Má to přeci odsud domů tak blízko... co se to sakra děje?
„Dobře, ale neměl by ses rozloučit se svou rodinou? Dlouho je neuvidíš."
„Když se s nimi rozloučím, myslíš si, že mě nechají odejít? Tohle je něco jako útěk z domova. A nevím, jestli jsi o tom už slyšela, ale o těch se rodině neříká."
„Ale já jim to řeknu! Rozloučím se s Elie. Nevím, co přesně řeknu, ale bez rozloučení se mnou na své cestě nepočítej."
Byla jsem celá rozrušená. Opravdu jsem nečekala, že bude chtít odjet hned po mém souhlasu: „Kam máš v plánu jet?"
Pohlédl na mě: „Napadlo mě, že bys chtěla ještě jednou zajet na ten kopec. Zdálo se mi, že se ti tam docela líbilo," šibalsky na mě mrkl, „navíc ti něco musím říct a asi i ukázat."
Povzdechla jsem si. Ale vyloudila jsem pousmání: „I když to uznávám nerada, bylo to tam krá-ucházející," rychle jsem se opravila.
„No dobře," souhlasila jsem a začala po pokoji hledat vhodné věci. Házela jsem je Jakeovi do rukou, aby je skládal do kufru. Celou tu dobu byl jako na trní. Stále hleděl z okna a při každém zvuku auta sebou cukl.
„Dojdu si dolů pro zbytek, potřebuju od mámy nějaký věci, tak tady počkej. Asi vůbec neví, že jsi u nás doma. A kdyby tě našla u mě v pokoji... no znáš ji."
Nervózně se usmál. Když jsem otevřela do chodby, ještě mě pobídl: „Pospěš si."
Matku jsem našla u pohovky. Dívala se na večerní zprávy.
„Mami, kde mám-"
„Ššš!"
Trochu mě to zaskočilo, a tak jsem ztichla a podívala se na televizi. Zprávy zrovna končily, ale zachytila jsem posledních pár slov: „...pátrání znovu začalo, a tentokrát se v hledání neustane. Pachatele co nejdříve dostaneme za mříže, kde se rozhodne o jeho trestu."
Obrátila jsem se na ni: „O co jde?" Její mrtvolně smutný obličej, po kterém tiše kapaly slzy, se na mě otočil: „Cath, víš, c-co se stalo s tělem... s tělem naší holčičky... naší Kate? Jak to, že jsme... jí neuspořádali po-pohřeb?" Její třesoucí se hlas a náhlá otázka o Katie mě zarazila, a najednou mi došlo, že nevím. Že jsem byla celý ten čas tak rozrušená, že jsem podrobnosti vědět nechtěla.
„No... vlastně ne. Když tě tu noc vzali na sál... prý jsi to skoro nezvládla... a tak jsem se na Katie ani nechtěla ptát, protože jsem si nechtěla představovat, její tělo... nebo co z něj zbylo..." Hlas se začal třást i mně.
Matčiny oči mě smutně zkoumaly. „Catherine... na tom místě... v tom parku se Kate vůbec nenašla. Záchranáři tu noc hledali několik hodin... ale nic nenašli. Případ nakonec odložili. Nehledali toho řidiče, co jel proti mně... až doteď..."
Park. Doteď. Význam jejích slov mi došel až po chvíli. Dech se mi zatajil: „Ty - ty mi chceš říct, že..." Hlas mi selhal. A já se znovu za pouhé dva dny dala do pláče. „Cath, naší holčičku našli včera večer..." S mokrým obličejem jsem jí pohlédla do tváře s němou otázkou.
„Její tělíčko bylo pohřbené na nějakém kopci několik hodin odsud. Našla ho tamější rodina, která tam žije. Policie si to asi hned spojila," na chvilku se odmlčela, ale pokračovala, „Co jim ale vrtá hlavou je, jak a proč někdo odvezl její tělo až tam."
Hlava mi poklesla. Snažila jsem si dát všechno dohromady: „Říkala jsi, že se to stalo v parku? Myslíš ten park u hřiště, co je hned tady kousek?"
„No, ano. Vlastně přímo na hřišti. Jak je možné, že o tom nevíš? Proto je tam ten zlomený strom... ale já vím, snažila ses zapomenout. Nikdy ses na nic nezeptala. Samozřejmě chápu, že jsi byla rozrušená. A teď, když najdou toho, kdo jí to udělal, konečně se dočkáme spravedlnosti."
Její slova utichla. Hřiště. Tam mě vzal Jake... ale vyprávěl jiný příběh, když porazil ten strom...
„Ta rodina také tvrdí, že posledních několik měsíců si všimli, že na tom kopci stále stojí jakýsi mladík. Napřed si ho prý vůbec nevšímali, ale když se tam objevoval skoro každý den, začalo jim to připadat divné, až se tam sami vypravili. A představ si, že našli neoznačený hrob, kde policisté našli Kate..." propukla v silný pláč.
Skácela jsem se k zemi. Panebože. Hřiště. Kopec. On mi lhal? 'Ann' jenom zaměnil za Katie... říkal, že k jejímu hrobu chodil skoro pořád... takže to by on, koho ta rodina viděla. Říkal, že mě tam dnes zaveze a něco mi řekne a... a ukáže! Chce mi snad ukázat její hrob? A dnešní Jakeova nervozita. Musí vědět, že je případ znovu otevřen - ach bože... on chce utéct!
Na zem kanula jedna kapka za druhou. Celé tělo se mi třáslo. Pohlédla jsem vzhůru. Na schodech seděl Jake. Bolest a provinilost v jeho očích mi probodla srdce skrz naskrz.
„Jakeu..." Poslední slza stekla na zem ještě před tím, než jsem se svezla za ní.