3:15 A.M.

9. - Nic neříkající den

~ Jake ~

Cesta zpátky plynula pomalu. Stromy se míhaly za okny pokrytými mlhou. Silnici ozařovaly sluneční paprsky. S trhnutím se probudila. Snažil jsem se zase vypadat bezstarostně a nasadil jsem svůj nejlepší úsměv.

~ Catherine ~

Jake se šklebil. Zase.
„Dávej si pozor na ty svoje tiky, zvlášť když řídím, mohl bych nabourat a zabít třeba... sebe," pronesl s úsměvem.
„Možná by bylo alespoň na chvilku ticho."
„Ale, nějaká nevrlá, princezno. Neříká se, že po probuzení by každý normální člověk neměl být tak nevrlý? No, právě jsem si odpověděl, že? Ty nejsi normální."
„Jakeu, za chvilku tě odpoutám a strhnu volant na stranu, a to já pravděpodobně přežiju a nevylítnu ven předním sklem. Ale to nenormální lidé dělají, ne? Vraždí své potrhle se tlemící kamarády."
„Cathee, Cathee, Cathee." Koutkem oka se na mě podíval. Zřejmě čekal nějakou odezvu. Rozmýšlela jsem se, zda mu jeho očekávání splním, ale má ruka byla příliš těžká, než abych ji zvedla.

Po chvíli zase promluvil: „Víš, tak mě napadlo, že bychom takový výlety mohli podnikat častěji. Teda nemyslím přesně takové, ale třeba - hm, co já vím, jet na hory nebo jen tak se projet-"
„Jen tak se projet?"
„Ale ne... já vlastně nevím. Ale co takhle jet někam dál? Někam do ciziny? Teda nevím, jak dlouho bych přežil s někým tak-"
„Jen pokračuj a přijdeš o tu svou hezkou tvářičku."
Potutelně se na mě usmál: „Hezkou tvářičku?"
Protočila jsem oči a obrátila se ke dveřím, aby neviděl, že se také usmívám: „Víš, že teď jedeš pomaleji než má osmdesátiletá babička?"
„Nesnaž se odvést řeč od mé ‚hezké tvářičky'. Navíc jedu tak, aby se milost paní nic nestalo."
„Jo? A proto jsi nás skoro zabil kvůli tý kobyle, co stála na silnici?"
„To byla srnka, Cathee. A přeci nezabiju ubohý zvíře, jen proto, abych nezabil tebe."
Prudce jsem se otočila: „Jen proto-"
Ztichla jsem a pozorovala, jak se snaží nehýbat koutky úst.
„Žádná odezva? Většinou mě -"
Ano, praštila jsem ho. Konečně jsem se začala cítit znovu ve své kůži. Nic člověku nezlepší náladu víc, než když se vymlátí do svého nejlepšího přítele. Začal si mnout tvář.
„Už jsem si začal myslet, že jsi své sebeovládáním zlepšila," řekl to s výtkou v hlase.
„Měl bys mi být vděčný. Dneska se obzvlášť krotím."
„No, toho jsem si všiml. Jenom dneska se mi tvář stihla vrátit do normální podoby nejmíň třikrát."
Odfrkla jsem si: „Ty si pořád jenom stěžuješ. Vypadáš pořád takhle - no jak to říct mírně – jako opičí zadek. Takže o pár zubů míň ti už víc uškodit nemůže."
„Myslíš si, že zapomenu, jak jsi mou tvář nazvala hezkou?"
„Víš co, radši mi řekni, jak dlouho ještě s tebou budu muset vydržet. Tvá existence na tomto světě se rychle blíží ke konci, takže pro tvé dobro bych jela, co nejrychleji to tenhle kus šrotu zvládne."
Otočila jsem na něj, protože mi neodpovídal. Jeho tvář byla strnulá, až mě napadlo, jestli jsem to nepřehnala. V tu chvíli se mu ale pravý koutek vznesl až k obloze. Pohled mi opětoval.
„Cath, buď k sobě upřímná. Co bys beze mě dělala?"
Zavřela jsem oči a nechala jeho otázku nezodpovězenou.

Vrátili jsme se po poledni. Jake zaparkoval na naší příjezdové cestě. Chvilku jsme jen tak seděli a hleděli před sebe.
„Hmm, tak se měj," začala jsem otvírat dveře, ale Jake se přese mě nahnul a pohotově dveře zase zabouchl. Překvapeně jsem se na něj otočila. Byl jen kousek od mého šokovaného obličeje. Rychle jsem se odtáhla: „Co je?"
„Catherine, neumím z tebe nic vyčíst, tak mi prosím pověz, líbilo se ti to?"
„Cože?" Zaskočil mě.
„Řekni, chtěla by sis to někdy zopakovat? Jet zase někdy někam?"
„Jasně, proč ne, ale mám jednu podmínku."
Z Jakeových očí se na chvilku vytratil lesk.
„Pojedeme jiným autem. Ukradneme si nějaký pohodlnější."
Jen se usmál: „Fajn, ale to si zařídíš sama. Už sis nějaký vyhlídla?"
„Vlastně ano. Přesně tamto," ukázala jsem před dům Jeffersonových.
„Děláš si srandu? Ty chceš vzít auto svých sousedů?"
„A proč ne? Ty jejich fakani mi pořád hází kameny do okna. Uvidíme, jak budou rádi, až budou muset chodit do školy po svých, a nebudou si moct vozit ty svý malý zadky v pětihvězdičkovým autě."
Začal se smát: „Hele tvoje ségra je ještě živá?"
„Co to meleš? Elie je v pohodě."
„To já jenom, když vidím vztah, jaký máš k dětem..."
Chytil si rameno, kam jsem ho právě praštila.
„Já trestám jen ty, co si to zaslouží, takže s Elie jsme v pohodě."
„Jasně, ale-"
„Jakeu, za dnešek ti děkuju, na to, že jsi byl se mnou, to bylo překvapivě hezký."
Podíval se na mě. Vtom jsem zahlédla v okně domu vykukující blonďaté vlásky. Elie. I přes všechna zavřená okna jsme zaslechli ohlušující řev: „Mamiii!! Catherine se vrátila!!"
V okně se objevila další postava, ale ta vzápětí zmizela.
„Ach ne! Za tohle toho skřeta strčím do pračky!"
Domovní dveře se rozrazily a vyběhla má matka.
„No, tak já asi pojedu," ozval se Jake. Z hlasu mu bylo slyšet pobavení. Dala jsem mu další ránu.
„Srabe."
Vystoupila jsem, a vyšla vstříc své popravě.
„Catherine, kde si sakra myslíš, že jsi-"
Prošla jsem kolem ní, a zamířila do svého pokoje.
„Catherine!"
Zabouchla jsem za sebou dveře, zamkla a svezla se po nich na zem. Jen jsem poslouchala řev a rány do dveří.