5. - Ticho noci

48 2 0
                                    

~ Catherine ~

Auto začalo zpomalovat a potom Jake vypnul motor. Ocitli jsme se v úplném tichu. Podívala jsem se na svého řidiče a naše oči se setkaly.
„Tak jsme na místě, mademoiselle."
Ušklíbla jsem se: „Takže... co teď, señor?"
„Teď-" začal, ale já jsem mu skočila do řeči a snažila se alespoň trochu napodobit jeho přiblblej hlas: „- ti půjdu otevřít dveře, a vyrazíme na to místo, kvůli kterému jsme trčeli v autě několik hodin. A proto, že jsi se mnou vydržela tak dlouho, koupím ti vše, na co si jen ukážeš, a na zpáteční cestě se stavíme na nějaké zapadlé benzínce, abych ti z části vynahradil zrušení naší měsíční akce. Ach, málem bych zapomněl, tvou ‚hračku' ti hned vrátím i s náboji."
„Ále, tak Cathee si hraje na dámu, které se musí otevírat dveře, aby si náhodou nezlomila nehtík?"
„Vážně? Jediný, co sis ze ‚svý' řeči zapamatoval, je tohle?" povzdechla jsem si, „Tak, co kdybys nezůstal jen u slov a konal?"
„Abys mě mohla třísknout dveřmi do hlavy? Už tě znám, jako svý boty, budeš si to muset vyzkoušet na někom jiném."
Pousmála jsem se. Uvidíme Jakee, uvidíme.

Obloha se začala rozjasňovat. Za chvilku tu bude východ. Následovala jsem jeho příkladu a otevřela dveře.
Podíval se na mě a kývl na znamení, abych se vydala k němu. Země byla trnitá. Měla jsem co dělat, abych neklopýtla, ale má snaha byla k ničemu. Asi krok od Jakea jsem ztratila rovnováhu a narazila jsem do jeho hrudi. Už už otevíral pusu. Určitě měl na jazyku nějakou velmi vtipnou poznámkou, ale nenechala jsem ho promluvit: „Sklapni, Jakeu."
Pouze se usmál. Uchopil mě za ramena a postavil zpět na nohy.
„Měli bychom si pospíšit, jinak jsme tenhle výlet podnikali zbytečně."
Vydal se směrem na východ a já jej nemotorně následovala.

3:15 A.M.Kde žijí příběhy. Začni objevovat