3:15 A.M.

8. - Nový den

~ Catherine ~

Hodnou chvíli jsme jen tak seděli. Nepadlo mezi námi jediné slovo. Nevím, jak dlouho už to může být od doby, kdy jsme byli oba takto vážní, neironičtí, bez špetky humoru. Jake se mi zdál obzvláště divný.
Většinu času byl zamlklý. Neuměl se vyjádřit. A to Jake měl vždy na vše nějakou otřepanou odpověď. Bylo to prostě zvláštní. Ale nemůžu všechno házet na něj. Třeba byl takový kvůli mému chování, protože to bylo taky podivné. Ale já... Pohlédla jsem Jakeovým směrem. On mi pohled opětoval. Nakonec to byl Jake, kdo ukončil nekonečně se prohlubující pás mlčení: „Cath... nemysli si, že jsem nevypozoroval, že... jsem nepoznal, že s tebou není něco v pořádku. Já jen... víš, celou dobu přemýšlím, co se mohlo stát... co se mohlo pokazit... co jsem já mohl pokazit-"

~ Jake ~

Bože, sklapni už. Je mi ze mě vážně zle. Hrát si, že nic netuším. Pokládat tak pitomý dotazy... Jsem srab, nic jinýho.

~ Catherine ~

„Jakeu, už jednou jsem ti řekla, že jsi neudělal vůbec nic-"
„Tak to taky může být, co jsem neudělal? Co jsi chtěla, abych udělal?"
Na to už jsem se jen ušklíbla.
„Jsem moc ráda, že jsi mě sem vzal dneska. Víš... dneska je 8. listopadu a já si napřed myslela, že víš... ale potom mi došlo, že jsi zapomněl. Ale vlastně jsem ráda, že jsi mi chtěl udělat radost jen tak a no... trefil jsi to úplně přesně..."
Koukal se na mě dost nechápavě. Pohlédl před sebe a snažil se z oblohy vyčíst pravdu. V tu chvíli se mu do očí vkradlo pochopení. Smutné pochopení skutečnosti: „Jak jsem mohl zapomenout... jak je ti?"

~ Jake ~

Může mi tohle divadlo vůbec uvěřit?

~ Catherine ~

Hned jsem poznala, že té otázky zalitoval. Už otevíral pusu, ale předběhla jsem ho: „Jakeu, už je to rok a já pořád nejsem schopná zapomenout, ale dej mi ještě chvilku a budu zase ta stará Catherine, která všechny nenávidí z hloubi duše."
Začala jsem se zvedat, ale Jake už byl na nohou, vzal mě za ruku a pomohl mi vstát. Sakra, a to jsem vydržela tak dlouho.

~ Jake ~

Ale ne, neplač... Ne. Teď jí to nemůžu říct. Je na dně, neunesla by to.

~ Catherine ~

Po tváři se mi začala kutálet slza. Opřela jsem si hlavu o Jakeovo rameno, a nechala jsem zatoulanou slzu stéct. Podlomila se mi kolena, ale zachytily mě jeho ruce, dnes již podruhé.
„Já vím, zvládla bys to sama."
Zasmála jsem se: „Vidíš? Jak se mohu smát v takové chvíli?"
„No, já to nechtěl říkat nahlas, ale řekl bych, že to uneseš. Jsi blázen, Cathee. Těžký případ blázna. Nevím, co děláš mezi zdravými lidmi. Jestli tě na zlomek vteřiny pustili na čerstvý vzduch a mezitím jsi jim zmizela z dohledu, nebo jestli ses prodrala přes mříže v okně, protože jsi byla v cele s nejvyšším dozorem. Vážně se nemůžu rozhodnout, ale samozřejmě se víc nakláním k druhé z možností. A proto se divím, jak tu můžu s tebou být, třeba mě nakazíš nebo shodíš tady z toho kopečku. Měl bych hned utéct, dokud je-"
Objala jsem ho a začala jsem se smát nahlas. Slzy mi tekly proudem. Skapávaly na zem. Jake se hloupě podíval na oblohu: „Nevěděl jsem, že má pršet."
Podívala jsem se na něho a uviděla úsměv i na jeho tváři. Ale ten mu rázem zmizel.
„Chceš si o tom promluvit, Cath?"
Chtěla jsem. Opravdu jsem chtěla, ale... nevydržela bych jeho lítostivé pohledy. Nikdy jsem mu vlastně neřekla, jak se to stalo. A raději to tak i nechám, alespoň prozatím to tak bude lepší.
„Dnes ne."

~ Jake ~

Zatímco jsem ji objímal, hlavou se mi míhal jeden obraz mé sobeckosti za druhým. Musím jí to říct. Teď nebo nikdy... Ale... Co když už by se mnou nikdy nepromluvila? Co když bych ji ztratil? Jsem ten nejhorší člověk, co kdy chodil po téhle prohnilé planetě. Jak v sobě můžu mít takový strach? Hrát si tu před ní, že nic nevím, že jsem snad zapomněl. Samozřejmě, že to vím. Čekám celý rok. Prožívám každý den, jako kdyby byl osmým listopadem.