3:15 A.M.

14. - Další Výlet? Už nadobro

,,Myslíš to vážně Jakeu?" Myšlenky se mi začaly honit jako zběsilé. On se snad zbláznil! Odjet... zní to vlastně docela hezky. Ale copak můžu? Co má rodina? Počkat, jak je možné, že je to to první, co mě napadne? Copak se o mě zajímali někdy víc? Chtěli snad o mém životě někdy něco vědět?! No dobře, bude to i mou chybou, mým uzavíráním se do sebe. Ale oni se ani nikdy nesnažili... nikdy se nesnažili mi porozumět, probojovat se neviditelnou hradbou, za kterou jsem se uzavřela před světem.
Jake se na mě koukal tak vyzývavě. „Proč bych to neměl myslet vážně? Co tě tu tolik drží? Já, samozřejmě, ale já budu přece s tebou." Mrkl na mě a vyloudil mi tak úsměv na tváři.
Ale tak proč ne? Už bych se ráda dostala z tohohle města. Z města plné smrti a špatných vzpomínek, ale...
„Co Elie? Pořád je tu ona. A věř nebo ne, stále věřím, že jí dostanu ze spárů své matky a její výchovu si vezmu na starost sama. Však sám víš, tomuhle městu by se hodil další člověk tak chytrý, krásný, mírumilovný, usměvavý, laskavý, skromný, vnímavý, hodný, roztomilý, svědom- "
„Počkat, počkat. Roztomilý? Nemyslel jsem si, že zajdeš až tak daleko, takže bych tě měl zarazit, protože se ti nepodobá mě tak chválit, vím, co si o mně myslíš, ale že to řekneš nahlas? Čekal bych, že jsi stydlivější."
„To si fandíš, ale tvému 'šarmu' bych jí nevystavovala. Sama se divím, že tu vydržím s tebou v jedné místnosti. Ale abys věděl, od té doby, co mi tu trčíš, je vzduch nějak zatuchlý."
Prohlížel si mě pobaveným pohledem
„Tak ale teď vážně, Cathee, pojedeš?" zeptal se.
Dlouhá chvíle ticha, která po jeho otázce nastala, se mu nejspíš nelíbila. Asi si představoval, že budu okamžitě souhlasit.
Když jsem se stále neměla k odpovědi, Jake pokračoval: „Cath, já musím odjet a taky to udělám. Jen doufám, že pojedeš se mnou."
Jeho slova mě překvapila: „Musíš? Proč bys musel?"
„To je složité, teď ti to vysvětlit nemůžu."
Ten osten v hlase mě zarazil: „Co to má znamenat? Proč tak pospícháš? Má to snad co dělat s 'Ann'? Bojíš se, že to někomu řeknu? Chceš jí snad opustit? Už nechceš chodit k jejímu hrobu, který jsi pro ni tak pracně udělal? Už tě to snad omrzelo?"
Jeho tvář zahalil stín: „Nedlužím ti žádné vysvětlení, Catherine!"Ztuhla jsem, vždycky když zvolí tohle oslovení, znamená to, že je opravdu naštvaný, úplně mě to zaskočilo, po úsměvu už nebylo ani stopy.
„Takže ty po mně chceš, abych opustila svou rodinu a ani mi nechceš říct, proč bych to měla udělat?!"
Udělal dva krátké kroky a byl u mě. Zvedl mě do vzduchu, jako bych nevážila skoro nic, a postavil před sebe. Držel mě pevně, jako kdybych se mu najednou mohla rozplynout před očima. Byl tak blízko... jeho pohled byl upřený na mě. Srdce mi začalo zběsile tlouct. A vtom mě zalil studený chlad. Jeho rty se dotkly těch mých. Bylo to tak překvapující. A... příjemné? Ten roj myšlenek ustal a najednou tu byl jen on. Jake a já. Svět kolem se rozplynul. Opřel mě o zeď a pomalu se odtáhl. Když jsem se k němu nahnula, pousmál se. Jen jsme četli v tváři toho druhého. Mysl se mi pročistila a najednou jsem měla jasno. Věděla jsem, co chci. Místnost vyplnilo mé zašeptání: „Pojeďme."