3:15 A.M.

7. - Cíl splněn?

~ Catherine ~

Bylo to... bylo to jako na jiné planetě. Nikdy jsem si nedala tu práci se zastavit a sledovat krásu světa, příchod nového dne. Slunce se pomalu šplhalo nad obzor a jeho paprsky zasáhly úplně všechno na zemi. Od stébel trávy až po vysoké kopce a skály. Krajina se třpytila s přibývajícím světlem. Něco tak krásného jsem v životě neviděla.

~ Jake ~

Něco tak krásného jsem v životě neviděl. Její tvář se změnila k nepoznání. Od zadumané, nenávistné bytosti ke krásné a laskavé dívce. Sledovat, jak jí v očích přibývá lesk, jak se jí z očí odráží krása přírody, zahalená sluncem. Bylo to něco, na co budu stále vzpomínat. V tu chvíli jsem ji strašně moc chtěl uchopit za ruku, ale co by tomu řekla? Co kdybych tuto chvíli zkazil a rázem bych neměl na co vzpomínat? Cath je příliš náladová. Ještě víc než obvykle. V jedné chvíli by mě mlátila do bezvědomí a v druhé... no, to jsem ještě neměl čas zjistit. Tak, že bych to vyzkoušel? Za pokus nic nedám, ne? Za pokus možná ne, ale za tuto chvíli, za vzpomínky...

Z myšlenek mě vyrušil Cathin potutelně se smějící obličej: „Takže Jakeu... Kdy se z tebe stala holka? Tvrďák Jake má rád východy slunce? Sbírá kytičky do vázy? Prochází se při měsíčku? Chytá snad kytice na svatbách? Co o tobě ještě nevím? Co mi tajíš, Jakee."
Usmívala se, a tak jsem na své tváři také vynutil úsměv. Jako bych oněměl. Co se v takových chvílích říká? Jindy... za jiných okolností bych se zasmál, ale teď... teď když byla přede mnou a měla v očích ten záblesk... Nechal jsem úvahy stranou a znovu pohlédl na oblohu.
„Krásný, že?"
A bylo to tu. Chvíle, kterou jsem si v hlavě promítal stále dokola. Čekal jsem další záplavu příkladů mé zženštilosti, ale pouze se otočila s pohledem upřeným do dálky. Už jsem si myslel, že mi na to nic neřekne, ale po chvilce ke mně vítr zavál její odpověď.
„Ano," zašeptala.