3:15 A.M.

3. - Cesta do neznáma

Jeli jsme pořád dál a dál studenou nocí. Cestu nám ozařovala auta v protisměru. Na obloze se nenašla jediná zatoulaná hvězda, která by ji vyvedla z neporušeného černého koberce. Z města jsme přejeli do klidného lesního prostředí. Okolo silnice bylo nespočitatelné množství jehličnatých stromů. Vlastně přesnější by bylo říct, že silnice tam neměla vůbec co dělat. Je zvláštní, čeho si člověk všimne, když nemusí nad ničím přemýšlet. Když může jen vypnout mozek a pozorovat krajinu.

Nevím, co se to se mnou děje, ale s Jakem jsem úplně jiný člověk. Možná to tak nemusí nevypadat, ale když jsem s ním, jsem o dost míň protivná. Ale Jake... je to jediný člověk, kterého trpím a nemám nutkání ho popostrčit ze schodů, jen co ho vidím. Nejspíš poznal, že ho pozoruji, protože se mu na tváři objevil úšklebek.
„Hele, vím, že nevydržíš ani chviličku bez pohledu na takovou skvostnou bytost jako jsem já a nepotřebuju od tebe slyšet, jak si prohlížíš mou fotku pokaždé, když jdeš spát, ale při řízení mě to vážně rozrušuje."
„Drahý Jakeu... víš, že po dešti je půda měkčí a že projíždíme místem, kterým projede živá duše možná tak jednou za rok? Navíc tou duší jsme právě teď my dva, takže než někdo vyhrabe tvou mrtvolu, bude to nejdřív tak za dva roky. Takže ty svoje rádoby vtipný poznámky bych si být tebou odpustila."
„Pro dnešek už sis vyčerpala svou dávku laskavosti," povzdechl si, „Ale bez lopaty by ti trvalo poměrně dlouho vykopat jámu takovému urostlému, svalnatému krasavci jako jsem já."
„Možná, ale kdo řekl, že bych tě skladovala celého?"
„Dneska jsi maličko morbidnější než normálně, květinko."
„Jak se můžeš divit, když mě vezeš, bůhvíkam, a ještě ke všemu nedostanu příděl svého měsíčního kapesného?"
„Kapesné? Tak takhle tomu říkáš?" rozřehtal se na celé kolo, až jsem mu viděla v očích záblesk slz: „To by už bylo lepší říct i brigáda než kapesné."
Zamračila jsem se.
„Podívej, když se tam teď neukážeme delší dobu, třeba už nebudou tolik ostražitý a budeme to mít lehčí, stejně bychom si měli najít nějaký jiný zdroj příjmů."
S přívalem vzrušení se mi rozzářily oči: „Takže ty mě teď vezeš na jiné místo a s možností vydělat si víc? Ale počkat, proč bys mi teda zabavil mou pistoli?"
„Klidni hormony. Dnešek je čistě nekriminální povahy."
Tlukot srdce se mi opět vrátil do normálního, neadrenalinového rytmu: „Tak kam jedeme? Jsou to už dvě hodiny a z netrpělivosti mám taky vražedný myšlenky."
„Kdo je zvědavý, bude brzy-"
Má pěst vyletěla jako střela.