Sousedi nebo něco víc? (MarweX) ✔

EP 20. - Ozval se dlouhý nepřerušovaný zvuk.

Zase mě někdo držel za ruku. Chtěla jsem ji pevně stisknout, ale nešlo to. Zase jsem nemohla ovládat moje tělo. Byl to Marek, poznala jsem jeho dotek. Hladil mě po vlasech.

Někdo otevřel dveře. "Přinesla jsem ti kafe." řekla Andrejka. "Děkuju, doktor přijde za hodinu, jestli se neprobudí, tak jí odpojí." řekl a usrkl kávy. Já jsem vzhůru, neodpojujte mě. Prosím. Já chci žít.

Další hodinu už bylo jen ticho. Nikdo nemluvil, ale já se stále pokoušela udělat něco, aby si mě všimli. Otevřely se dveře.

D: Dobrý den, předpokládám, že vy jste Marek Hubáček.

M: Ano, jsem a tohle je moje sestra Andrea Hubáčková.

A: Dobrý den.

D: Žádné změny tu nevidím. Budeme ji muset odpojit.

Prosím ne.

M: Je to opravdu nezbytné?

D: Už spí déle, jak měsíc a pořád je možné, že to přežije. Takže můžu?

M: Ano.

Ne, prosím, ne.

Najednou se ozval dlouhý nepřerušovaný zvuk.

Vidím všechny, jak stojí kolem mé postele a pláčou. Postel je, ale prázdná. Stojím přímo vedle nich, ale oni mě nevidí. Jdu po prázdné chodbě. Nikdo tu není, je tu jen výtah. Zmáčkla jsem tlačítko a čekala jsem. Výtah přijel. Za výtahem svítilo sluníčko, zpívali ptáci a všichni lidé se tam smáli. Připravovala jsem se vkročit, ale najednou někdo za mnou zakřičel. Běžela jsem po chodbě zpátky. Stála tam moje maminka. Objala mě a někam mě táhla. Stály jsme před nějakými dveřmi. Slyšela jsem zevnitř pláč. "Zvládni to holčičko." řekla mi, otevřela dveře a strčila do mě.

"Píp... Píp... Píp..." zase slyším ten zvuk. "Naskočila." zakřičel doktor. Otevřela jsem oči a u mé postele viděla stát Andrejku a Marka. Oba se ke mě vrhli a objala mě.

Po dlouhé době jsem zase šťastná ❤

Děkuju za přečtení a budu ráda za votes!

Tak se mějte a čaukooo.