Self-Destruction(Cz)

První kapitola

Bylo brzo ráno a já jako vždy, už běhala.
*Hejbni kostrou...*
,,Běžím... Tak neotravuj!" povzdechla jsem si a běžela dál mezi domy.

Bez ohlédnutí jsem vběhla na hlavní cestu, krerá spojovala bránu s ulicí se stánkami.
Zvuk dusotu koní se blížil čím dál víc, až se objevil přímo předemnou. Lekla jsem se, zavrávorala a skončila ve křoví s trnama.
,,Ženská blázdnivá!" splašený kůň se pomalu začal klidnit jezdcem, který na něm jel.

Jezdec sesednul z koně a přistoupil ke mě.
,,Omlouvám se." vzhlédla jsem na onoho muže.
+To je pan Ackerman...+

,,Dávej pozor, příště by se mohlo stát, že koně, jezdec neubrzdí." promluvil chladným tónem hlasu a vyhoupl mě zase na nohy.
,,Děkuji vám pane a omlouvám se za vzniklé potíže!" uklonila jsem se a odešla.

*Srdce ti bije jak o závod... Uklidni se nebo chytneš infarkt.*
,,Já jsem naprosto v pořádku..." zamumlala jsem.
*Dneska už žádné cvičení... Zítra máš velký den, tak si odpočiň.*
,,Heh... Jsi to ty Niko? Odpočinout si?... Dobře, s radostí." usmála jsem se a šla si sednout k mému oblíbenému stromu kde si vždy krátím dlouhé chvíle.

,,Ale, ale... Chiko-chan... Já myslel že dnes nepříjdeš." začal se šklebit Renji, opírající se o kmen stromu, spolu s dalšími dvěmi kluky.

,,Já myslela že vás to přešlo, dostávat pořád na frak." chladným obličejem a nezaujatým postojem jsem koukala na korunu stromu.

,,Dneska jsem v kondici... Dostaneš co proto!" vyhrnul si pomyslné rukávy a spolu se zbytkem se na mě sesypali.

,,Nekryješ se." jedním okem nezakrytým vlasami, jsem se na něj podívala a skopla ho. To samé jsem udělala i se zbylým odpadem.
,,Slabé." zývla jsem.
*Taky si myslím.* přitakala Niko.

,,To ale není konec!" vytáhl Renji nůž a rozeběhl se proti mě.
Podívala jsem se na něj, udělala krok dozadu, chytla mu ruku s nožem, skroutila mu ji a přehodila ho přes mé rameno.
Nůž jsem mu hodila k noze a konečně si lehla do trávy.
Všichni bez jakých-koliv dalších řečí odešli.

Příjemný vánek mi začal čechrat vlasy.
,,Hele, Niko... Myslíš že je v pořádku, být zamilovaná do kapitána průzkumné jednotky?"
*Není to normální, když ho skoro vůbec neznáš.*
,,Je to divné..." zavřela jsem oči a chvíli jen tak ležela.

Po více jak hodině jsem vstala a šla se courat ulicemi.
,,Co tady ty malý červe děláš?! To nevíš, že toto je naše území hee?!" ten hlas znám! Renji!
,,Co to zase ta hlava dutá dělá?" schovaná za rohem jsem pokukovala na onen konflikt.
Zase někoho tyranizuje.
Ten kluk se jmenuje Tatsuki... Je přezdíván jako blázen, asi kvůli jemu divnému chování a pověrám, že zabil své vlastní rodiče.

,,Rozuměl jsi?! Asi ti dám menší lekci." skopl ho Renji na zem.
,,Už se nemohu dočkat." zasmál se Tatsuki a vstal.
,,První lekce: Spadneš... Zemřeš!" strčil do něj Renji a začal ho kopat, načež si vytáhl svůj nůž.

+Tak to tedy ne!+
*Hlavně v klidu...*
Vynořila jsem se ze stínu domu a běžela k Renjimu, kterému jsem vykopla nůž, který spadl před Tatsukiho.
Chytila jsem ho pod krkem a po zdi ho vyzvedla do vzduchu.
,,Tohle už překročuje hranice." chladným hlasem a bezemočním obličejem jsem na něj koukla načež jsem ho začala škrtit.

,,Nepleť se do našeho boje!" zakřičel Tatsuki, sebral nůž a běžel proti mě s děsivým výrazem v obličeji.
Lekla jsem se a jediné co jsem udělala bylo to, že jsem natáhla ruku před sebe.
Nůž mi projel dlaní.
Pomyslně jsem zaskřípala zubama a chytla si onu ruku.
,,Spokojeni?" začala jsem se smát.
Renji utekl a Tatsuki tam chvíli stál než si uvědomil co se stalo.
,,O-omlouvám se!" zakřičel a rozeběhl se bůh ví kam.

,,Niko prosím pomož mi."
*Snažím se.*
Začala jsem pomalu tahat nůž z dlaně.
*Hotovo.*
Obvázala jsem si dlaň kusem hadru a šla pomalu domu.
*Nemam ti to vyléčit?*
,,Je to v pohodě. Na toto se Niko neumírá." zasmála jsem se.