Fair

Kapitola 8.

Byla jsem celý den smutná. Moje narozeniny s rodinou jsme měli slavit až za 3 dny o víkendu. Zatím mi chodili jen od nich zprávy. Jen od Tomyho ne.

12:56
Ahoj Tome. Můžeš volat?

13:05
Promiň zlato. Já teď fakt nemůžu.

Už i trochu s naštváním jsme hodila mobil o postel. Sedla jsem si na balkón a přemýšlela. Co když mě vážně Tom podvádí? Při pomyšlení nad touhle myšlenkou, mně stekla slza po tváři. Rychle jsem ji utřela a pomyslela sjem si. Ne to je v pohodě. To by neudělal. Ale tohle mě i tak vůbec nepomohlo.

Dnes bylo venku krásně. Za celý den se Tom neozval a já začala trochu stresovat. Od kamarádů a příbuzných jsem dostávala furt milé zprávy, volání a přání. Ale já nebyla šťastná.

V podstatě jsem celé moje narozeniny proležela, trochu probrečeka v posteli a s poslouchání Shawna Mendese jsem se uklidňovala.
Tom mi už chybí. Nevím co dělá, ani kde je a asi to z něj ani teď nedostanu.

17:24
Tome. Já.... Kam si jel?

Dělala jsem, že to nevím. Přitom jsem tušila, co asi právě dělá.

17:26
Omlouvám se, že jsem ti to neřekl, já ale vážně nemůžu. Já.. Já ti to vysvětlím všechno. Promiň.

Jeho poslední zprávy zněly dost ukvapeně a odbytě. A možná trochu smutně. Nevím jak to cítí on, ale nevidím to na moc dobrý začátek, až přijede zpátky.

Šla jsem se vybrečet do sprchy. Do úžasně ledové a pro mě uklidňující. Nedokážu se na nic soustředit. Aspoň ne teď. Mám jen otázku proč? Mám chuť jít prostě lehnout a nějak spát. I přes to, že teprve začne pomalu zapadat slunce. Z mého pokoje mám krásný výhled na červánky, měsíc a vlastně na celou oblohu. Tak jsem si sedla sedačku na větším balkóně a sledovala pomalu zapadající slunce.

Když jsem to venku viděla, měla jsem chuť se jít projít, ale přitom bylo strašné vedro. Místo teď už skoro každodenní procházky jsem se oblékla do mých černo-bílých plavek s proužky a šla do bazénu. Tam jsem si jen lehla na lehátko a rukou určovala směr. Samozřejmě jsem tam moc dlouho nevydržela, protože po zajití slunce začala být zima. Zabalila jsem se do ručníku, lehla na lehátko vedle bazénu a zakryla se ještě dekou. Udělala jsem pár fotek těch krásných červánků, které tu zbyly, ale najednou. *cink*

20:00
Ahoj. Hotel Gold na kraji města na kopci. Hned.

Nechápala jsem. Co tam chce? Naštěstí jsem měla už řidičský průkaz, a tak stačilo jsen nasednout do auta. Ještě že jsem nemusela jet nějak hromadnou dopravou. Pak mi došlo, že asi do hotelu není dobré jet takhle. Hodila jsem na sebe krásné letní šaty, vlasy do drdolu a odjela jsem. Nastavila jsem navigaci, díky které jsem se dostala až do cíle. Hotel Gold. Natahovala jsem se na otevření dveří. Dřív to ale stihli dva vrátní, kteří si rozdělili každý jednu půlku dveří a zároveň je otevřeli. Při tomhle jsem si začala připadat teochu jako na zámku.
,,Dobrý večer Zoe Michell. Běžte prosím po schodech" usmál se jeden z vrátných a já nechápavě poslechla. Vyšla jsem točité schody.
,,Panebože" řekla jsem......